Lesy šeptají Tvé jméno

21. Je vše v pořádku?

Sedím skrčená v posteli a vedle sebe mám již vychladlý čaj. Celou noc jsem nemohla spát, převalovala se a neustále přemýšlela o dopise, jehož obsah jsem chtěla spálit hned po jeho přečtení.

Proč mi o tom Daniel nepověděl dříve? Datum dopisu předcházelo Danielově návštěvě. Mohl se zmínit, když do Windsmithu přijel.

Proč to neudělal? Chtěl mě překvapit, moc dobře věděl, jak mě Evropa láká. Lákala mě od malička, ale proč se o to se mnou nepodělil? O překvapení a radost? Místo ní teď cítím pouze zklamání. Budoucí muž by před svou ženou neměl mít tajnosti... Obzvlášť, když se jedná o tak velký krok... Největší zlost a pláč se mi slily v jedno v noci. Ráno jsem už akorát strašně smutná. Zklamaná.

Zanedlouho kráčím v rozednívajícím ránu lesní stezkou k rezervaci. Předtím, než vidím hlavní budovu, se opírám o tlustý kmen stromu a snažím se zklidnit.

Daniel se mnou mohl jet na západ rovnou. Jeho cesta do Windsmithu nebyla konečná zastávka. Jel na západ taky z důvodu, aby se dostal do Kalifornie, kde měl vyřešit jednu linku železnic. Proto se zdržel o dva dny v New Jersey. Měli jsme koupené lístky do jednoho kupé a já se těšila, že mi cesta uteče. Akorát, že Daniela povolali z práce na výjezd za město a lístek nakonec propadl. Proto přijel později a ani ve Windsmithu jeho cesta nekončila. Byl tu kratší dobu, než měl v plánu, protože musel zařídit něco do San Francisca. Zkontrolovat spoje pro další vedení železnice.

‚Je to tajný projekt. Bude se stavit železnice na severozápad. Za Olympii.'

Řekl mi o projektu, ale o tom, že pro nás bude plánovat větší budoucnost, se nezmínil. Svoje emoce jsem Danielovi vepsala do dopisu, který si určitě nepřečte po návratu. Bude na něj čekat v domě svého otce, než dorazí z cesty. Bude na něj čekat a možná si ho stejně neotevře, jak ho znám...

Podle dopisu se zmiňoval, že během jeho čtení pojede už lodí do Evropy. A on když něco říká, myslí to vážně. V tomto ohledu byl Daniel opravdu pečlivý. Zodpovědný.

Složím hlavu do dlaní. Vzduch už začíná být pomalu cítit jarem a ze střechy vidím na korunu stromů, kde se ptáci předhánějí v ranním zpěvu.

Bude to vypadat podobně ve Švédsku?

Počítám do deseti, než se s nadechnutím vydávám kupředu. V rezervaci jsou už někteří pracovníci, mezi nimi Thomas, který mě jde přivítat. „Já se opravdu omlouvám, Lotte. Nechtěl jsem tě naštvat." škrábe se za krkem. Mávnu nad tím rukou a jdu si udělat čaj. Jeho včerejší poznámka mi starost nedělá.

Thomas jde za mnou a mne si bradu. „Lotte, ale on tu byl."

„Kdo?" zabručím, zatímco konvice píská na povel.

„No, ten indián."

„Cože?"

„Jude ho viděla, jak se pohybuje na střeše u pokoje, kdes spala naposledy."

„Možná si tam něco zapomněl." odbývám ho až moc rychle a slívám horkou vodu do hrnečku.

„Zapomněl?" Thomas se škrábe za uchem.

„Obvazovala jsem mu paži." prozradím mu s povzdechem a otáčím se k němu čelem. „Tu noc, co jsme měli tancovačku na oslavu jara. Tam, kde ho pokousal medvěd, se ještě rána ještě nezacelila. Viděla jsem ho venku, jak se blíží do špitálu." Upravuju pravdu. Nikomu jí neublížím.

„Ach tak." Thom špulí rty. Přikývnu. Nyní mám v hlavě místo Daniela, Vlka.

Chtěl mě ujistit, že svůj slib splní? Anebo mi přišel opět něco vyčíst.