Hurt

Chapter eighteen - It still hurts

Když jsem na ni vyvalila oči, znovu se zasmála.

,,Dělám si legraci. Ježíš, nejsem lesba. Jen se chci s tebou přátelit, nic víc. Chci s tebou dělat úkoly, chodit ven, povídat si ve škole a takové blbosti, které spolu dělají kamarádky. Nic v tom nehledej, prostě je to tak, jak ti to říkám."

Zatímco mi poslední věty probíhaly hlavou, snažila jsem si je přebrat a nějak z toho vyvodit logické myšlení. Ale co když nešlo o to logicky myslet? Prostě se se mnou chce kamarádit, nesmím v tom vidět žádnou hrozbu. Panebože, vždyť jednám, jako by mě k sobě domů zval cizí kluk!

Málem jsem se zasmála, ale v čas jsem se zarazila. ,,Jo, tak dobře. Promiň, že jsem na tebe byla hnusná, Darino."

,,To nic," nahla se ke mě a obejmula mě přesně ve chvíli, kdy zazvonilo.

Z náhlého vřelého gesta jsem ztuhla a nemohla dělat nic, než jen tupě zírat a být stále stejně zaražená.

,,Musím si jít sednou na místo," ukázala na svoje místo a z místa přede mnou vystřelila jako střela.

Pořádně jsem vydechla. Páni. Já mám kamarádku.

Jak jsem se přibližovala ke dveřím, hledala jsem v tašce klíče. Po snad nekonečném hledání jsem je vytáhla a odemkla si s nimi dveře. Vešla jsem dovnitř, ale místo, aby mě přivítalo teplo mě přivítal náraz. Dvojí ruce mě odstrčily a já narazila zády na dveře, které jsem svým nárazem zavřela.

,,Kde kurva seš?!"

Ty stejné ruce mě chytily za ramena a smetly mě na podlahu.

,,Čekám tady jak debil a ty se přitom někde flákáš!"

Nestačila jsem ani zvednout hlavu, když mě otec chytl za vlasy a zvrátil mou hlavu do zadu. Má pokožka na hlavě byla hned jako v ohni.

,,Odpovíš mi, do prdele?!?!" zařval mi přímo do obličeje.

,,Byla jsem ve škole," kuňkla jsem slabě, mé hlasivky mi vypověděly službu.

,,Ve škole? Ta zasraná škola ti končí ve 3. Je 3.20. Kurva, dokážu si jasně představit, co jsi těch dvacet minut dělala!"

Trhl mou hlavou a ta narazila zpět do podlahy. Instinktivně jsem se chtěla za poraněné místo chytit, ale otec si na mě sedl a přišpendlil mě k podlaze. Má páteř se tiskla na podlahu tak bolestně, že jsem myslela, že se mé obratle vryjou do dřeva a mým plícím byl omezen vzduch.

,,Tak povídej sakra!" zařval můj otec znovu a dal mi pořádnou, masitou facku.

Z očí mi vyhrkly slzy. ,,Nikde jsem nebyla! Přísahám! Šla jsem hned ze školy, samotná cesta trvá tak dlouho!"

Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale bylo to marné, jako vždy.

,,Přísahej si komu kurva chceš, klidně Pánu Bohu, ale já vím, že jsi jen prolhaná děvka!"

To bolelo, ale pořád míň, než co následovalo potom. Otec ze mě vstal a za ruky mě vytáhl s sebou. Sotva jsem se mohla na svých vratkých nohách postavit, byla jsem opět sražena dolů - pěstí do břicha. Ohla jsem se a klesla na kolena. Další mohutný zásah dostaly mé záda, do nichž otec bušil, dokud jsem se celá neskácela k zemi.

Pak následovala série kopanců - do břicha, do noh, do rukou, do boku, do zad - bylo to jedno, hlavně, že něco bylo zasaženo. Řvala jsem a křičela, bránila se. Nic nepomáhalo. Jen jsem si oslabovala hlasivky. Cítila jsem, jak se mi kůže na odhalených rukách drásá a věděla jsem, že mě znovu čeká záplava podlitin na celém těle.

Jeden kopanec zasáhl břícho a plíce zároveň a já se ještě více stočila do klubíčka. Těžko se mi dýchalo, měla jsem pocit, že mám vyražený dech. Když otec nemohl kopat do chráněného břicha, kopal do noh.

Cítila jsem každý zásah ostrou špičkou boty, cítila jsem, jak se pokaždé setká s mou kostí. Ostrá bolest se ozývala celým mým tělem. Ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem umřít.

Dveře od baráku se otevřely a dovnitř zavanul ledový vítr, který mě trošku probral. Pevně jsem přivřela víčka k sobě, abych zastavila slzy, které mi stékaly po tvářích v celých provazcích.

V uších mi hučelo, proto jsem neslyšela nic, ale věděla jsem, že je blízko mě dalčí člověk. V jedné minutě mě otec kopal a ve druhé přestal. Stočila jsem se do klubíčka ještě víc, obejmula si nohy a o kolena se opřela čelem. Přestala jsem křičet.

Cítila jsem, jak se podlaha kolem mě prohýbá, jak někdo odchází, ale nedovolovala jsem si otevřít oči. Nemohla jsem. Ani jsem nechtěla. Pak, za pár sekund, ale mohly to být i minuty, se kolem mé paže obtočila ruka a já čekala další bolest, další fyzický útok. Ale ta ruka mě postavila na nohy a upravila mi oblečení.

Otevřela jsem oči a přes závoj slz víděla Sama, který byl nejméně o hlavu vyšší. Něco na mě mluvil, ale já ho neslyšela. Hlava se mi motala, nohy se klepaly a v uších mi stále hučelo. Sam to asi vzdal, protože pokroutil hlavou a pak se rozešel. Táhl - ne, netáhl - pomáhal mi přejít přes kuchyň a následně do schodů.

Odvedl mě do pokoje a přivřel za námi dveře. Došel se mnou k posteli a posadil mě na ni. Nemohla jsem dělat nic jiného než znovu tupě zírat. Nechtělo se mi ani myslet. Sam na mě znovu mluvil, ale neslyšela jsem, co říkal. Znovu.

Svlékl ze mě bundu, která na mě už tak visela a zatlačil do mě. Ležela jsem v polštářích, když mi zvedl nohy a sundal z nich boty. Potom je položil na postel a sáhl pode mě, aby vytáhl peřinu. To se mu po pár sekundách podařilo a pak mě s ní přikryl.

Jakmile se ode mě odtáhl, zadíval se na mě a já s hrůzou čekala na to, co mě čeká teď. Ale Sam se jenom otočil, vyšel z mého pokoje a zavřel za sebou dveře, což mě dokonale zmátlo. 

Věděla jsem, že tam dole šlo o jinou ligu, než vždycky. Tentokrát jsem měla pocit, že vyplivu všechny své orgány a už jsem ani neměla chuť bojovat. V jedné chvíli jsem si prostě řekla dost, chtěla jsem umřít. Bylo mi jedno, že by to bylo jeho rukama a mu by to udělalo ohromnou radost. Bylo mi to prostě jedno.

Ale nechtěla jsem přemýšlet. Hlava mě stále bolela, bolest přešla z dočasné na stálou, tupou a tepající. Mé bolavé tělo se ozývalo z každého koutu, který můj otec zasáhl. Mé víčka těžkly, až nakonec jsem jen ležela se zavřenými víčky a čekala na spánek, který přišel během několika sekund.