Hurt

Chapter ten - My mind is full of him

Pár minut před zvoněním jsem přišla na volitelnou hodinu tvůrčího psaní. Zasedla jsem do jedné z předních lavic a z batohu si vytáhla z poloviny popsaný blok.

Opřela jsem se o židli a nechala svou mysl zadržovanou celý den volně přemýšlet. První, na co má mysl narazila byl Jack. Nevěděla jsem, co se to děje.

Srdce mi začalo tlouct opravdu velmi, velmi rychle. Tlačilo mě do hrudi tak silně, že mi to vyráželo dech. V břiše mě příjemně šimralo a nechtělo to odeznít. Samovolně se mi po tváři rozlil úsměv, i přes tu skutečnost, že mě tyto věci naprosto děsily.

Na mysli mi vytanuly Jackovy zvláštní oči. To, jak se na mě tajemně dívaly, když jsme se poprvé viděli. To, jak se na mě se zájmem dívaly, když jsem mu něco vyprávěla. To, jak se v nich blýskaly ty zvláštní jiskřičky, když jsme se něčemu společně smáli.

Má mysl byla pohlcená celou jeho bytostí. Jeho tvář, jeho tělo, jeho gesta, jeho pohyby. Cokoliv ve spojitostí s ním jsem měla vryto do paměti, jako bych ho studovala celý svůj život. Jako by celá moje osobnost, celá moje bytost, vše co je ve mě...jako by to všechno čekalo jen na to, až ho potkám.

Do třídy vešel učitel spolu se zvoněním. Všichni jsme se postavili a čekali na pokyn mého nejoblíbenějšího učitele Santha. Pokynul a my všichni jsme se posadili.

Ihned se otočil k tabuli a začal na ni něco psát. Já jsem ovšem byla až moc líná na to, abych opustila mé myšlenky. Otočil se ke třídě a začal přidávat detaily ke svým poznámkám.

,,Jste v pořádku slečno Moore?"

Dvakrát jsem zamrkala na tabuli, než jsem přemístila zrak na Santha. Ten se na mě díval s lehce pobaveným výrazem, ale přesto jsem dokázala poznat, že má o mě starost. Příkývla jsem a pokusila se o lehký úsměv.

,,Nechcete si zajít na ošetřovnu? Vypadáte dezorientovaně."

,,Ne, jsem v pořádku," usmála jsem se a stiskla tlačítko od prupisky

Pokýval hlavou a porozhlédl se po zbytku třídy. Znovu začal s výkladem, a já se snažila nevnímat pohledy, které jsem cítila na svých zádech. Otáčela jsem listy ve svém bloku, až jsem se zarazila na prázdném papíru. Nadepsala jsem tam dnešní datum a pohled naměřila na pana Santha.

Nedalo se říct, že jsem mu věnovala pozornost. Hleděla jsem na něho a děkovala Bohu či nevím komu se to děkuje, že se na mě už nepodíval. Asi by mě vyhodil za dveře.

Mé myšlenky se stále volně ubíraly k Jackovi. Zajímalo by mě, jaké to bude dneska? Nikdy jsem na rande nebyla. Pořádně ani nevím, co si mám vzít na sebe.

Zasněně jsem se opřela o dlaň, ale i nadále sledovala Santha. V mysli jsem se probírala mým ubohým šatníkem a doufala jsem, že tam bude něco, co si budu moct vzít na sebe, abych vypadala k světu. Nakonec jsem tyto myšlenky opustila, protože jsem si začala připadat jako ty naše nány ze školy.

Ani nevím jak, ale zazvonilo a já si urychleně zapsala úkol z tabule a vyrazila ze třídy. Přišla jsem ke skříňce a otevřela ji. Horečnatě jsem se tam snažila narvat zbytek učebnic.

Ale všechno se sesypalo dolů jako domeček z karet. Naštvaně vydechla a sehla se k učebnicím.Zaznamenala jsem vedle sebe pohyb. Za chvíli už mi cizí ruce pomáhaly sbírat vysypané učebnice a sešity.

Otočila jsem hlavu a uviděla Darinu. Rychle jsem sebrala všechno do náruče a postavila se. Všechny sešity a učebnice jsem začala znovu dávat do skříňky.

,,Ahoj," promluvila konečně a já semkla rty do jedné čárky

,,Ahoj," odpověděla jsem po chvílí a vzala jí z ruky sešit, který jsem jako poslední dala do skříňky