Hurt

Chapter seven - Masking

Upozorňuji,že tato část obsahuje až příliš sprostých slov. Proto podle pravidel musím napsat,že tuto část mají číst lidi 13+. Ovšem,je mi úplně ukradené,kolik vám je. Takže no hate.

,,Piče už. Zastav se ty zkurvená děvko!" jeho prsty se obtočily kolem mého zápěstí a já věděla,že není útěku

,,Tati,pust mě prosím!" zakřičela jsem zmateně a snažila se odtrhnout od mého zápěstí jeho prsty,které se každou vteřinou utahovaly

,,Řekla jsi právě,že jsem zkurvený pičus? A co jsi dělala nahoře? Hm?! Užívala sis?!"

,,Nic jsem neřekla! Tati,poslouchej mě,nic jsem neřekla! Jen jsem kolem tebe prošla. Nahoře jsem se učila. Učila!"

Věděla jsem,že je namol už tak moc,že má vidiny. Opět. Jeho oči ovládly plamínky hněvu,které rozdmýchávalo každé mé slovo. Byl na mě alergický. Nesnášel mě ve svém jakémkoliv stavu. A to,že byl naprosto opilý nepomáhalo ani mě ani jemu.

,,Jsi hrozná lhářka Courtney!" Facka přiletěla jako pes na písknutí

Kolena se mi podlomila,ale jeho tvrdý stisk mě držel na nohách. Pokud teda nechci mít zlomenou ruku. Jeho druhá ruka se přesunula na mou paži. Začal mnou třást. 

,,Pičo,prober se. Podívej se na sebe! Co jsi? Nic! V minulém životě jsi byla určitě štětka do záchodu,teď jsi ještě méně než to. Jsi tak odporná. Až odpudivá," vkládal do mé hlavy další a další brouky a třásl semnou,jako bych měla vyvolat zemětřesení

Oči se mi pomalu začaly plnit slzami. Rychle jsem mrkala,ale tentokrát to bohužel přineslo ten opačný efekt-slzy se mi pomalu vyvalily z očí. Praštil mnou o podlahu a já poraženecky sklopila hlavu. Vší silou do mě kopal a já se svíjela na zemi. Křičela jsem a křičela,ale věděla jsem,že mi nikdo nepřijde na pomoc.

Rukama jsem si snažila zakrýt žebra a břicho. Bylo mu to jedno,kopal i do nich a to mi způsobovalo sedřenou kůži. Svíjela jsem se na zemi a zkoušela se postavit. Překulila jsem se na druhý bok a zvedla se na kolena,ale jeden mocný kop do boku vše zkazil. Znovu jsem dopadla na bok. Jeho špinavé boty do mě bušily. Bála jsem se. Opravdu. Bála jsem se o své orgány,bála jsem se,že omdlím. Bála jsem se,že umřu.

Přestal do mě kopat a já doufala,že už je konečně konec. Nechala jsem oči zavřené. Bála jsem se. Poprvé jsem se opravdu bála. Do této doby jsem vlastně vůbec nevěděla,co to strach vůbec je. Ano,bála jsem se každého jeho slova a každého jeho činu. Ale zažila jsem doteď ten pravý strach? Každý se něčeho bojí. Každý má z něčeho strach. Ze tmy,z hororů,z pavouků,zmenšených prostor. Ale bál se vůbec někdy někdo toho,že ho zabije vlastní otec?

Chytil mě pod krkem a donutil mě jak otevřít oči,tak se vyškrábat na kolena. Zuřivě se na mě díval a já lapala po dechu. Zdvihl ruku a já pod prudkým nárazem zavřela oči. Pustil můj krk a já tvrdě dopadla na zem. Chytila jsem se rukama za krk a snažila se přejít bolest na mém obličeji. Ozvaly se klíče v zámku,a to znamenalo jediné-mé utrpení snad končí.

Žádná další rána nepřiletěla. Oddechla jsem si a otevřela oči. Jeho zlostné oči se na mě pořád dívaly. Věděla jsem že zuří,protože nedodělal svou práci. Sykl tiché 'vypadni'. Pomalu jsem se zvedala. Všechno mě bolelo a já tiše syčela. Nakonec jsem se přece jen zvedla. Obtočila jsem si ruce kolem trupu a skrčila se. Pomalými kroky jsem se dostala až nahoru a zavřela za sebou dveře.

Pomalu jsem si vlezla na postel a nechala své slzy pomalu stékat po svých tvářích do polštářů. Právě teď jsem nevěděla nic. Nevěděla jsem,co dělat. Nevěděla jsem,jestli ten poslední půl rok přežiju..