Who are you? (DL FF) ✔︎

33.

Jak tak jdeme, zakopnu o kámen a spadnu Kouovi přímo pod nohy. Ten se jen tak, tak udrží, aby nespadl a neupustil dříví co jsme nasbírali. Tu hromadu dřeva položí na trávu a pomůže mi vstát. Vděčně se na něj usměju a oklepu si trávu s hlínou z kolen. Všimnu si tam odřeného kolena a strašně moc mě to štípe. Avšak dělám že nic, takže se podívám na Koua, který kouká upřeně na mé odřené koleno. Zmateně na něj hledím když odvrátí pohled. Jakoby se snad krve bál, nebo mu přišla... Nechutná.

,,V pohodě?"
Zeptám se ho po chvíli ticha a on němě přikývne. Opět vezme dřevo ze země a vydá se hlouběji do lesa, já jen následuji.

Celou cestu jsme sbíraly různé klady a klacky abychom se nevrátili zpět s prázdnou a když už jsme se vrátili, všechny pohledy spočinuly na nás. Přišli jsme poslední.
,,Kde jste tak dlouho?"
Řekne zoufale náš třídní učitel, který vypadá celkem rozzuřeně a zároveň jakoby se o nás i bál.
,,My-"
,,Hledali jsme dost dřeva. Pak Maya upadla a já ji to musel co nejrychlejší ošetřit. Nakonec jsme se ztratili a díky ní se vrátili zpět."
Řekne Kou pevným hlasem a kouká na učitele. V rukou má stále dříví, které pak upustí do připraveného ohniště.

Sedneme si oba na klády které byli kolem něj. Já mezi Lunu a Laita, Kou zase mezi Yumu a Rukiho. Avšak nejde si nevšimnout jeho pohledu, kterým se na mě kouká. Otázkou však je proč? Proč na mě kouká takovým pohledem? Proč nemohu já odvrátit pohled? Proč jen musím i já koukat na něj?

Konečně od něj odvrátím pohled a koukám na Lunu, která se baví se svým přítelem. Poté se podívám na učitele, který nám říká pravidla a ještě nějaké věci. Já ho však neposlouchám. Myšlenky jsem u Koua a jeho očí. Jeho rtů. Vlastně jeho celého.

Když se kouknu zase na Koua, on mi pohled oplatí. Je mi jasné že na mě kouká celou tu dobu. Přinutí mě to se usmát a až v té chvíli, kdy se na mém obličeji objeví spokojený úsměv, on pohled odvrátí a já dostanu napomenuto od učitele.
S omluvou sklopim provinile hlavu a v duchu se modlím, aby tohle všechno skončilo co nejdříve.

*
,,Budu u kluků vedle."
Prohlásí Luna když si balí své věci a jde do stanu za svým přítelem. Pokud si dobře pamatuju, tohle bylo proti pravidlům a ona je stejně porušuje.

S povzdechem se posadím do tureckého sedu a vytáhnu z batohu jednu ze svých romantických knih. Jakmile ji otevřu, už od ní nemohu odtrhnout oči.

Po dlouhé době mého čtení mě vyruší rozepínání zipu u stanu. Podívám se tím směrem a naskytne se mi pohled na Koua.
,,Hm? Co tu děláš?"
Zmateně na něj pohlédnu a on se ušklíbne.
,,Něco ti ukážu, pojď. Učitel a ostatní spí, takže nikdo nebude nic tušit."
Mrkne na mě a čeká až vylezu ze stanu za ním.

Chvíli váhám, ale nakonec vylezu za ním. Společně se vydáme do lesa a mně to tu přijde strašidelné, zároveň, ale také hezké. Nikdy jsem nebyla tak pozdě večer venku. V lese.

Dojdeme až k jezeru, kde se nám naskytne pohled na odraz měsíce ve vodě a zářící nebe hvězd. Je to nádherný pohled. Překvapeně vydechnu a musím v tu chvíli vypadat velice šťastně. Zářivě. Překvapeně.

Můj pohled spočine na Kouovi, který si sundal tričko a i rifle. Překvapeně zamrkám a podívám se na něj zmateným pohledem. Ihned se otočím k němu zády.
,,C-co to děláš?"
Zeptám se a nasucho polknu. Uslyším za sebou uchechtnutí.
,,Jdu si zaplavat, pojď taky."
I když to jen slyším a nevidím jej, je mi jasné, že se ušklíbnul. Uslyším zvuk vody, jako když do ní někde vchází a otočím se. Kou právě jde do jezera a kouká na mě s menším úšklebkem.

,,Nezabije tě to."
Uchechtne se když si všimne že mám stále na sobě celkem vyděšený pohled.
,,Co když sem někdo přijde?"
,,Nemá kdo."
Odpoví hned a já se nejistě kouknu za sebe a kolem sebe.
,, Neumím plavat..."
Šeptnu skoro neslyšně a odvrátím pohled. Nevím jak dlouho takhle stojím a koukám do země plné kamínků, ale cítím, jak se něčí ruce dotknou mých tváří. Zvednu pohled a uvidím před sebou Koua. Bez trička a riflí. Jen v boxerkach. Voda mu stéká jak po nahém těle, tak po jeho zlatých vlasech. Mám takovou chuť si s nimi začít hrát.

,,To vůbec nevadí.."
Prohlásí po chvíli co mi kouká do očí a já se koukám všude možně, jen ne na jeho zářivě modré oči.
,,Ale-"
,, Věř mi."
Skočí mi do řeči a táhne mě do jezera. Když se dotkne mé ruky, zachvěju se a vím, že jsem rudá až za ušima.

Když už na dalším kroku nedosáhnu na dno, zastavím se. Chytím ho pevně za ruku a on své ruce obmotá kolem mého pasu a přitáhne k sobě blíž.
,, věříš mi?"
Pohledne mi do očí a já se do těch jeho nejistě podívám.
,,Já nevím..."
Šeptnu a koukám mu nervózně do očí.

Nevím jak se mám v jeho blízkosti chovat. Někteří říkají, že s lidmi které milují mohou být sami sebou, ale co když mě on nebude milovat takovou jaká jsem?

,,Kou..."
Začnu, ale on mě přeruší.
,,Ššš, slyšíš to?"
Šeptne a já se na něj nechápavě podívám, až ve chvíli, kdy uslyším cvrkat cvrčky, mi dojde co má na mysli.
,,Je to tu hezké..."
Šeptnu po chvíli poslouchání cvrčků a kouknu zpět na něj. Tentokrát nám to koukání na sebe nevydrží věčně a jsem to já, která spojí naše rty.

Ahuuuuj, další kapitola je tady 💕 doufám, že se vám aspoň trošku líbí ^^ každopádně mám tu pro vás otázky! Jak se máte? Jak vám jde škola? Už se učíte?

Přeji hezký zbytek dne ^•^ a ještě menší infa: kapitoly nebudou vycházet častěji to zaprvé a zadruhé, všechny komentáře si čtu :3 a abych nezapomněla, pomalu se blížíme ke konci 👀❤️