Lesy šeptají Tvé jméno

14. Zlomení muži

Na dnešní noc se do Windsmithu už asi nevrátím.

ooo

„Lotte? Lotte?"

„Hm-m."

Někdo se mnou jemně zatřese. Rozespale otvírám oči. Vedle mě leží Thomas. Pomalu si rozvzpomínám na včerejší večer. Na indiána a na to, jak sem přišel Thomas.

„Dobré ráno." odpovím tiše. Thomas má vytřeštěné oči. Pořád z něj je cítit kořalka.

„Lotte, co tu dělám?" Thomasův hlas zní stále trochu opile.

Nic si nepamatuje.

„My jsme..."

„Ne." vrtím hlavou. „Nic se nestalo. Usnul jsi u mě na posteli a já neměla srdce říct někomu, ať tě odtáhne z pokoje."

„A proč jsem...?" diví se Thomas. V polovině věty sykne. Pokládá si ruce na hlavu.

„Už myslím víš, proč." prohodím a Thomas na to hned zaskučí. Obličej zaboří opět do polštářů. „Promiň, Lotte..." mumlá. „Musel jsem být včera otravný."

„Ani ne, jen jsi zezačátku trochu chrápal." řeknu na odlehčení. Thomas se tiše uchechtne. „Díky."

„Za nic." opatrně přehodím jednu nohu přes rám postele a za chvíli stojím na zemi i tou druhou. Automaticky přecházím k oknu a nadýchávám se čerstvého vzduchu. Je neděle, což znamená, že začínáme od desíti. Podle ticha v rezervaci poznám, že je ještě čas.

„Thomasi?"

„Hm-m?"

„Půjdu se nasnídat. Jdeš se mnou?"

„No, něco na probrání bych si dal. Jen nevím, jestli budu schopný pořádně stát na nohou." zívne. O chvíli později scházím dolů přes jídelnu, která nese zbytky slavnosti, do kuchyně. Je brzy i na kuchařku, která ještě není v pozoru. Místo toho ke svému překvapení spatřuju doktora Zelvenahusera. Sedí u menšího stolku a přikusuje k novinám měkké pečivo. Někdo tu opravdu vstával dříve.

„Dobré ráno." pozdravím.

„Dobré!" řekne zpětně a pak se zarazí. „Lotte? Co ty tu děláš tak brzy? Víš, že je Neděle?"

„Vím. Nakonec jsem přespala. Trochu mě oslava včera zmohla."

„Nedivím se ti. Já jsem jako introvert musel zalézt po první půlce do pokoje."

Chvíli si povídáme, než ho poprosím o, jestli neví, co by rychle postavilo na nohy malátného člověka. Zelvenhauser mi se smíchem podává jednu lahvičku a já s potutelným úsměvem poděkuju.

„Hlavně nepít, pouze přiložit k nosu." nabádá mě ještě jednou, když mu děkuju a beru si ze stolu kousek pečiva. „Nebojte se."

Než se však vydávám zase nahoru k Thomasovi, vycházím ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Pokládám sklenku lahvičku vedle sebe a dojídám malý bochánek. Zuju si boty a nechávám se laskat nasáklou rosou. Mlha ustupuje kolem mých kroků a já si jedním pohybem rozplétám vlasy.

Jsem venku sama a přesto v obklopení velikánů. Moje bosá chodidla z klouzaní přejdou na zvláštní tanec. Není to nic určitého, ale během otoček si vzpomenu na baletku z cirkusu, kterou jsem jako hodně malá viděla tančit. Co se s ní asi stalo...?

Během obzvláště nejasného pohybu se podívám ke svému oknu a zastavuju se. Na střeše sedí... Sevřu oči do malých škvírek. Už mě nebaví, že přede mnou pořád mizí. Ztrácí se a pak se znovu objeví. Jako neblahá vzpomínka.