Pronásledovatel

🔥49🔥

Zaplaví mě vlna úlevy, třebaže cítím, jak se mi kolena boří do hlíny a malé klacíky mě bodají do holé kůže. Na zem dopadají dešťové kapky, jejichž zvuk ve mně vyvolává pocit klidu. Na chvíli mi připadá, jako kdyby nic z toho, co se v bunkru odehrálo, nebylo skutečné. Jako kdybych jen usnula v lese a teď se probudila.

Zhluboka se nadechuji a vydechuji a užívám si pocit čerstvého vzduchu v plicích. Konečně jsem pryč z té kobky, konečně můžu pořádně dýchat, konečně zase vidím denní světlo, které mi dává naději.

„Brooklyn, je ti něco?" zeptá se Chris udýchaně. Jednu ruku má zakrvácenou až po konečky prstů, přesto se stará, jestli jsem v pořádku já.

„Ne. Tobě?" zeptám se a podívám se na něj. Stojí přede mnou, tvář má ustaranou.

„Kromě té ruky ne," odpoví. „Kam šla ta ženská?" ptá se a začne se prudce rozhlížet kolem sebe.

„Ehm, ženská?" podivím se.

„Jo, víš, no, hrudník ji prozradil, jestli mi rozumíš," vysvětlí Chris nemotorně, ale já ho pochopím.

„Jasně, nějak jsem si v tom spěchu a zmatku nevšimla, víš?" řeknu pobaveně.

„Nevím, kde je, ale na tom asi moc nezáleží. Vstávej. Kdyby se odtamtud někdo z Oscarových lidí dostal, nemyslím si, že by měl tak povznesenou náladu jako teď ty, takže bychom se měli radši zdekovat," řekne Chris a nabídne mi svou zdravou ruku, ale já ji odmítnu.

„To je dobrý," vyslovím vážně a postavím se na nohy. Opráším si ušpiněná kolena a následně si špinavé ruce utřu do bundy. Stejně se jí už brzy zbavím.

„Fajn, kousek odsud jsme s Vanessou nechali auto, poběž za mnou."

Běžím za Chrisem a pod podrážkami poněkud těžkých bot mi praskají větvičky z jehličnatých stromů, jež se tyčí vysoko nad mou hlavou, a na lýtka mi stříká mokrá hlína. Chladný vzduch mi hladí obličej a pročesává vlasy. Je to příjemné. Po dlouhé době se cítím volná. Ale jen na chvíli.

„Do háje!" zakleju nahlas. „Nechala jsem tam Annu!"

„Koho?" zeptá se Chris, zastaví a otočí se ke mně čelem.

„Holku, kterou jsem tam potkala. Slíbila jsem, že se pro ni vrátím," vysvětlím. „Je tady někde to auto, nebo ne?" zeptám se nervózně rozčílená.

„Myslel jsem, že jsme ho nechali někde tady, ale není tu," řekne Chris zmateně.

„Musím se vrátit," řeknu rozhodně.

„Ne. To teda v žádném případě nemůžeš," řekne naštvaně. „A taky nesmíš," stojí si za svým. „Není to bezpečné. Nebudeš riskovat život kvůli cizí holce. Jen tak tak jsme zachránili ten tvůj. Mysli na Jamese, Brooklyn," namítá, když vidí, že se na jeho slova moc přívětivě netvářím. Ale tentokrát jsem neústupná víc než kdy předtím.

„Nebudu se s tebou hádat, Chrisi. Dala jsem si slib. Už nenechám nikoho umřít." Otočím se k němu zády, jsem rozhodnutá se vrátit.

„Co když už je mrtvá?" zeptá se.

„Není."

„Jak to můžeš vědět?"

„A jak ty můžeš vědět, že je?" zeptám se já.

„Nemáme zbraně."

„Víš, kolikrát už mě měl Oscar na mušce? A já jsem pořád tady."

„Jsi blázen, Brooklyn. Ale budu tě krýt." Překvapeně se na něj otočím. „Rozhodl jsem se konat dobro. Teď mám šanci dokázat, že to myslím vážně. A že opravdu stojím o druhou šanci." Mírně se na mě usměje takovým tím křivým úsměvem, kterým mi na vteřinu připomene Jamese.

Je mi líto, že tebe jsem zachránit nedokázala, Jamesi, promluvím k němu ve své hlavě, když se moje myšlenky opět zatoulají k jeho osobě. Odpusť mi, že se vrhám do nebezpečí, ale potřebuji ji zachránit. Pro klid v duši. Doufám, že to chápeš.

S Chrisem se vrátíme do bunkru. Skoro v něm není vidět na krok, ale já přesně vím, kam mám jít. Střelba už ustala a všude je ticho. Zamíříme o patro níž a během toho, co scházíme dolů, volám Annino jméno.

„Brooklyn?" ozve se jemný hlas a mně spadne kámen ze srdce. Sejdu schody jak nejrychleji dokážu a ona pomalu vyjde ze svého temného úkrytu.

„Přežila jsi! Díky bohu..." řeknu a obejmu ji, přestože se vlastně skoro vůbec neznáme. Objetí mi oplatí a když se pustíme, představím ji Chrisovi.

„Mrzí mě, že vás ruším při vítězné chvilce, ale-" Ozvou se dvě rány a mužské tělo začne padat ze schodů. Zastaví se až na zemi, kousek od nás tří. Zůstanu šokovaně stát na místě ještě půl minuty po tom, co se to odehraje.

„Ten hajzl měl neprůstřelnou vestu," řekne po chvíli Anna, když si začne prohlížet Oscarovo mrtvé tělo. „Že mě to překvapuje. Vůdce si přece budou chránit nejvíc. Ale ne vždy je vesta zachráncem života, že?" řekne a podívá se na mě.

„Nevěřím, že přežil," prohlásí Chris. „Naštěstí teď už máme jistotu, když ho Anna trefila přímo do hlavy. Dvakrát," poznamená.

„Říkala jsi, že neumíš střílet," hlesnu, pořád vyvedená z míry jejím přirozeným talentem.

„Myslela jsem si to. Jak jsi to říkala předtím? Že v nouzi tě překvapí, co všechno dokážeš? Můžu jen souhlasit," řekne s úsměvem. „Netěší mě, že jsem zabila člověka... Ale Oscar mě terorizoval už příliš dlouho. Je úlevné vědět, že už v tom nikdy nebude moct pokračovat."

„Takže už je po všem," řeknu.

„Vypadá to tak," přitaká Chris.

„Doufám, že nás nebude ohrožovat ten druhý gang," řekne Anna a skousne si ret.

„Tys je viděla?" zeptá se jí Chris.

„Jo. Šli sem dolů, a pak utíkali tou chodbou támhle." ukáže na chodbu, ve které jsem měla svoji celu. „Asi je tu ještě nějaký východ."

„Asi jo," řekne Chris. „Tak pojďte. Nepotřebuju se na něho dívat dýl, než je nutný." Kývne hlavou k Oscarovi a mně z pohledu na zvětšující se krvavou louži zamrazí. Zároveň ale cítím jistou úlevu z toho, že je mrtvý, a dá mi už navždy pokoj.

Společně s Annou a Chrisem vyjdeme z bunkru, všichni naprosto zničení z noci, kterou jsme si museli prožít, a naproti nám běží další policejní jednotky. „Přišli jste o všechnu zábavu," zamumlá při pohledu na ně Chris.