Pronásledovatel

🔥48🔥

„Chrisi," vydechnu útěšně. Stojí jen pár metrů ode mě, špinavě blond vlasy rozcuchané do všech stran, v rukou drží samopal a kolem něj na zemi leží tři nehybná lidská těla. „Ani jsem nedoufala..." Nedokážu větu dokončit, protože v krku ucítím obrovský knedlík. Jsem příliš vděčná za to, že je tady. Nejsou slova, kterými bych mohla dostatečně vyjádřit, jak moc si toho vážím. Moje naděje na to, že se odsud dostanu, a že se odsud dostanu dokonce živá, je teď daleko větší, než byla poté, co jsem se probudila ve své vězeňské cele.

Mírně se usměje. „Ale jsem tady a dostanu tě odsud."

„Díky," usměju se taky. „Kde je Oscar? Už jste ho s Vanessou zabili? A kde vůbec je? A kde je policie? Jeden policajt mě dostal z cely, ale zabil ho jeden z Oscarových..."

„Všichni policajti jsou mrtví," vysloví sklíčeně.

„Cože? Úplně všichni?" zeptám se zděšeně.

„Ano. Vanessa přijela se mnou. Asi hodinu po tom, co jsem od tebe odešel, jsem ti volal, ale tys to nebrala, a měl jsem takové špatné tušení, tak jsem se jel podívat k tobě domů jen abych zjistil, že váš bezpečnostní systém byl rozbitý a ty jsi pryč, tak jsem zavolal Vanesse. Taky jsem si uvědomil, že pokaždé, když na tebe a Jamese Oscar zaútočil, bylo to poblíž lesa. A tak jsme se vydali tě hledat právě tam, do lesů. Po hodině hledání jsme našli starý vojenský bunkr, ze kterého si Oscar očividně udělal nové útočiště. Měli jsme štěstí, že zrovna venku někdo byl a dával si cigaretu, jen díky tomu jsme se dostali dovnitř. Ale jakmile se v celém bunkru začalo střílet, Vanessa se mi v tom zmatku ztratila a teď nevím, kde je. Tvoje máma asi zavolala policii, anebo možná někdo úplně jiný, kdo slyšel, že se v lesích ozývají rány. Policajtů ale bylo málo a všichni, společně s několika Oscarovými lidmi, padli."

„Oh, dobře, takže Vanessa nikde a policisté mrtví. A Oscar?" zeptám se.

„Toho jsem nepotkal. Určitě ví, že jsme tady, takže se možná jen někde schovává a čeká na správný čas..."

Zpoza rohu na konci chodby vyjde osoba. Je to vysoký muž s pistolí v ruce, a tak rychle varuji Chrise: „Chrisi, dávej pozor, otoč se!" Pozdě.

Chris padne na kolena a já okamžitě začnu střílet po muži, který ho trefil. Naštěstí se Chris rychle zase zvedne a použije svůj samopal k tomu, aby protivníka zneškodnil.

„Střelil tě, že?" zeptám se vystrašeně, i když jsem to viděla na vlastní oči.

„Je to jenom škrábnutí," odvětí, ale následně sykne bolestí a chytne se zadní strany své levé paže.

„Christophere!"

„No dobře, možná ne tak docela, ale kulka prošla skrz," konstatuje hned po tom, co si zkontroluje zranění a poničenou koženou bundu. „Vidíš? Jsou na ní dvě díry."

Přistoupím k němu a podívám se. „Vidím."

„Nebude to tak hrozné. Měli bychom jít," zavelí Chris.

„Jo, to teda měli. Ale já osobně bych byl radši, kdybyste ještě chvíli zůstali," řekne Oscar. Jakmile uslyším zvuk jeho hlasu, srdce mi začne bít rychleji a ruce se mi samým zděšením roztřesou. Netrvá dlouho a někdo mi z nich vytrhne pistoli. Pak mi pevně chytne paže za zády, až to zabolí, a další pár rukou mi ty moje sváže jakýmsi hrubým lanem, které mě řeže do zápěstí. Ačkoliv sebou zmítám, jak nejlíp dokážu, moji nepřátelé jsou daleko silnější a navíc v přesile, takže proti nim nemám žádnou šanci. Všechen můj vzteklý pohyb živený touhou se jim vysmeknout, zabít Oscara a konečně utéct je naprosto zbytečný. Všimnu si, že se v chodbě rozmístilo dalších minimálně osm lidí, kteří zajali i poraněného Chrise. Kde se pořád berou?