Pronásledovatel

🔥38🔥

Mezitímco se James zotavoval, měla jsem dost času na to, poznat jeho osobnost. Zjistila jsem, že uvnitř něj se skrývá citlivá duše s láskou k přírodě. Pověděl mi, že jeho chata je jeho nejoblíbenějším místem na světě a neví, co by si bez ní počal. Trávit čas na tomto místě a poslouchat ticho lesů, které obklopují toto skromné dřevěné obydlí, je pro něj ráj na Zemi a oázou klidu, kde se může alespoň na chvíli schovat před problémy jak s Oscarem a jeho nelegálním podnikáním, tak před problémy běžného života. Často ho přepadá pocit samoty a přál by si mít někoho, koho by mohl mít vždy nablízku, aby se mu mohl vyzpovídat, obejmout ho a vyplnit to prázdno, které v sobě cítí. Proto chtěl mít vždycky alespoň psa nebo kočku, ale věděl, že kvůli tomu, co dělal, by se o ně nikdy nemohl dost dobře postarat. Neměl nikoho. Pak ale s Chrisem objevil přátelství, společně odešli od Oscara a měl naději, že už nebude tak sám. Jenže když jsem se objevila já, zkazila jsem to. Chris mě vidí jako hrozbu. A nedivím se mu. Oscar po mně jde a Chris se ho sotva zbavil, což znamená, že když budu poblíž Jamese, a ten by měl být poblíž Chrise, Chris by byl taky v ohrožení. Nechci zničit to přátelství, které mezi sebou mají. Anebo jsem ho už zničila?

Taky jsem se v uplynulých dnech spojila přes videochat se svými přáteli, které jsem opustila na festivalu. Ze začátku se na mě trochu zlobili, hlavně proto, že jsem roztrhla partu, ale když jsem jim řekla většinu z toho, co se stalo, zlobu vystřídalo pochopení, starost a strach. Neřekla jsem jim o útěku před Jamesem a vlastně ani o těch jeho náladách, o tom, kým byl, a že mě sledoval. Vím, že by mě pokárali a snažili by se mi rozmluvit naše scházení se. Ale já už jsem učinila rozhodnutí. Chci dostat Oscara. A chci spravedlnost pro všechny dívky, které byly uneseny.

* * *

Když jednoho horkého letního dne dorazím k Jamesově srubu, před dveřmi potkám Chrise. Zrovna odchází. Opět se tváří, jako by mu svět právě udělal něco krutého, a možná, že to je kvůli tomu, že se musí dívat na mě. Už několik dní jsem se s ním u Jamese nestřetla a asi jsme oba doufali, že už se ani nikdy nestřetneme, že se nějakým zázrakem jeden druhému vždy vyhneme. „Ahoj," pozdravím ho. Jenom na mě kývne, a tak dodám: „Nic by se ti nestalo, kdybys normálně pozdravil."

„To, že se tady Oscar ještě neukázal, neznamená, že za minutu nezaklepe na dveře. Možná si jenom dává načas. Možná právě teď plánuje, jak se nás všech zbavit. A to kvůli tobě," řekne nevrle a přeměří si mě pohledem. Chvilku se očima zastaví na hnědé papírové tašce, ve které mám nějaké sladkosti pro Jamese.

„Kvůli mně? A to jsem se jako měla nechat unést a možná se nechat i znásilnit, anebo dokonce zabít, jenom proto, abyste se ty a James měli dobře? Měl bys lepší pocit než teď? Jestli jo, tak by ses měl nad sebou zamyslet," řeknu s viditelným naštváním. Vtom mě Chris chytne za paži tak hrubě, že mi taška skoro vypadne z rukou, a zatáhne mě stranou od chaty mezi stromy, aby nás James případně neslyšel skrze pootevřená okna.

„Okay, tak jsem to... nemyslel. Vlastně jsem nemyslel vůbec," přizná a zatřese hlavou ze strany na stranu. „Nemůžeš za to. Asi mě prostě štve, že když už se James dokázal odtrhnout od Oscara, teď mu zase bude muset čelit. Ale není to tvoje chyba. Je to naše chyba. To, že jsme se kdy s Oscarem zapletli... Lidi očividně někdy zajdou dál, než by kdy chtěli a než by kdy byli vůbec schopni zajít, když nemají dost peněz na to, aby přežili," řekne a já jsem ohromena, že se mnou Chris mluví a ještě k tomu upřímně. Vydechnu si, když pocítím, že napětí mezi námi je o trochu menší.

„Já tě chápu, Chrisi. Chápu tvůj strach o kamaráda. Do téhle situace jsme se všichni dostali neúmyslně. Není to chyba nikoho z nás. A navíc, už se stalo... Nic s tím neuděláme. Pojďme si nevyčítat minulost a snažit se zachránit budoucnost tím, že budeme spolupracovat. Co na to říkáš?" zeptám se ho s mírným úsměvem.

Chvíli zaváhá, ale pak povolí: „Jo, tak jo, fajn... Budeme spolupracovat, ale to neznamená, že tě mám rád a že jsme kámoši, jasný?" řekne s úšklebkem, který už ale nevypadá tak děsivě, jako když jsem ho poznala.

„Spolupráce mi stačí. Beru, co je. Domluveno." Na to si se mnou ne moc ochotně podá ruku, a pak zmizí za volantem svého auta a odjede pryč. Já se vydám dovnitř za Jamesem. Uvolním pravou ruku zpod těžké tašky a chystám se zaklepat, ale než tak stačím udělat, James mi dveře otevře. Překvapuje mě jeho červená mikina s kapucí. Zřejmě je to nejbarevnější kousek oblečení, který má, jelikož většina jeho oblečení vypadá, jako kdyby sloužila pro účely vojenské základny. Je ale pravda, že na jeho místě bych na sebe taky nechtěla moc upozorňovat. „Červená. Hezké," poznamenám. „Ehm, ahoj, nesu ti něco na zub," řeknu a pozvednu tašku jeho směrem, aby do ní mohl nahlédnout.

„Ahoj. Pojď dovnitř," řekne a popostrčí mě, abych vešla. Čekala jsem trochu vřelejší reakci vzhledem k tomu, že se mi sám ozval s tím, ať přijedu. Ale možná má jen hlad...

„Děje se něco?" zeptám se a odložím nákup do malé kuchyňky.

„Říkal ti něco Chris?" zeptá se, mezitímco vyskládávám věci z tašky.

„Tak o to tady jde? No, ano, říkal," odpovím a otočím se na něj.

„A co? Odcházel trochu rozmrzelý, když zjistil, že máš za chvíli přijet. Ne že by takový nebyl vždycky..."

„Upřímně? Nejdřív jsem se ho trochu bála," přiznám a založím si ruce na prsou. „Ale pak jsme si to všechno ve zkratce vyříkali. Jsme v pohodě. Nejlepší kámoši z nás asi nebudou, ale myslím, že spolu zvládneme nějak vycházet, když jde o tebe," řeknu s úsměvem a James se taky trochu pousměje.

„Nemusíš s ním vycházet jen kvůli mně, Brook. Jestli ho nesneseš, tak-"

„Jamesi," oslovím ho a přistoupím k němu blíž. „Nechci zničit vaše přátelství. Zjevně vzniklo daleko dřív než to naše a má daleko větší váhu." Vezmu ho za zápěstí schované v červené mikině a dívám se na místo, kde se ho dotýkám. „Vím, že jeden o druhého nechcete přijít. Ale víš, že se nemůžu držet dál." Podívám se mu do očí, a pak ho pustím. „S Chrisem jsme v pohodě. Slibuju. Můžeš být v klidu," usměju se.

„Dobře. Ale kdyby něco, hned za mnou přijď, ano?"

„To si piš, že na něj přijdu žalovat," zasměju se a on taky. Mé tělo polije příjemné teplo. Jamesův smích je jeden z nejpříjemnějších zvuků, jaké jsem za dlouhou dobu slyšela. Kéž bychom měli více příležitostí se smát. Kéž by náš momentální život neovládaly obavy z toho, co bude zítra.

A přesně v tu chvíli se to zlomilo. Už to nebyly jen obavy, byl to opravdový strach. Někdo zaklepal na dveře. Když jsme je ale otevřeli, nikdo za nimi nestál. Na dřevěném schodku útulného srubu ležel vzkaz. Obsahoval pouze jediné slovo: „Týden." James lísteček zvedl a porozhlédl se kolem, jestli náhodou nezahlédne nějaký pohyb okolo chaty. „Co to znamená, Jamesi?" vyslovím otázku, na kterou vím, že nechci znát odpověď.

„Že nás našel."

×××

Ahoj! Pokud existuje někdo, kdo si tuhle novou kapitolu přečetl, tak mu moc děkuji! Protože poslední kapitolu jsem vydala někdy v srpnu minulého roku... Potýkala jsem se s obrovskou psací krizí, do toho můj osobní život byl jedna velká krize, a tak jsem z Wattpadu v podstatě zmizela. Ale teď jsem zpět a chci tenhle příběh dokončit, protože mi na něm záleží, přestože první kapitoly jsou hodně zlé. (Vlastně jsem spokojená asi s posledními dvěmi či třemi, ehm..)
Doufám, že jste všichni zdraví, a uvidíme se u další kapitoly! 🖤