SAHARA (Slovenská Asociácia Historických ARmádných Aktivít) je čtyřdenní akce, která se koná ve VTSÚ Zahorie na Slovensku. Jedná se o přehlídku vojenských aktivit a vozidel převážně z období druhé světové války až do 80. let minulého století. Jde o jednu z největších akcí tohoto typu v Evropě. Sjíždí se sem kolem 100 000 nadšenců z celé Evropy a rekord v návštěvnosti byl asi 2,5 milionu prodaných vstupenek za dva dny.
Tohle jsou spíš jen hlášky nebo postřehy, jelikož to byla moje první akce, a se všema jsem se teprve seznamovala.
Tak, začínáme :)
Estonci se slovenskou slivovicí a tureckým kebabem
Večer, a mám pocit že ten páteční, jsme seděli v kruhu – Já, Valcon, Anet, Šálik a popíjeli jsme pivo. Šálik učarovával Anet na rozepínání podprsenky jedním prstem, a debatovali jsme o životě. Když v tom přišli dva Estonci ve středních letech s flaškou slovenské Zlaté Hrušky a velice se nabízeli. Já si teda nedala, nechtělo se mi to totiž:
a) zapíjet tím nechutným pivem, nebo
b) zajídat tím rádoby tureckým kebabem do kterého si všichni kousli přede mnou, nebo
c) nezapíjet vůbec
Jarda a jeho fungl nová bunda za 400,-
Sobota odpoledne, kdy jsme se s Anet rozhodly, (na páteční popud Šálika) jít se seznámit se Šímovkou. Byla zima a tak jsme měly blůzy, my vz. 85 a Šímovka, stejně jako její otec, vzor 60, neboli jehličí. Já, ve své neskonalé dobrotě jsem jí pujčila jednu tu moji blůzu vz.85, a tu její jsem POLOŽILA těsně vedle Tatovy sekané. Když jsem ji pak Šímovce vracela, Jarda si všiml mastného fleku a začal po mně řvát. Myslel si totiž, že jsem tu blůzu položila na tu sekanou, kdežto já ji položila do marmelády, která byla hned za tou sekanou. (O té sekané jsem věděla, ale že by za ní byla ještě marmeláda, tak to by mě ani ve snu nenapadlo).
Úchyláci v bílem aneb Slečny, co tu sedíte tak samy?
Poslední večer, když jsme seděly na schodech u jediné budovy v areálu a zasněně hleděly na hvězdy, stála před námi skupinka chlapů v bílých košilích, nebo spíš v takových balónových skorotunikách a zelených kalhotách s lodičkou na boku hlavy. Zničehonic odešli, a zůstali tam jenom dva, kteří se k nám přiblížili a začali se nás vyptávat právě otázkou v nadpisu. Naštěstí se ta skupinka, co s něma předtím byla vrátila, a znovu se dali do řeči. Tak jsme směle odešly...
Připadám si jako v ZOO
Tohle platilo o celém pobytu. Hlavně potom o sobotě, kdy je areál přístupný veřejnosti a kdy Vás každý pozoruje. Opravdu chyběly jenom mříže, a bylo by to uplně jako v ZOO.
