Modré Pápěří

Blb A Hněv

Když jsem už v další den, stála na horních větvých, přede mnou se rozprostíral obrovský vyhloubený kmen, rozdělený na dvě patra. Vchod do školy byl ještě pořád zatarasený Paní Zelenkovou. Netrpělivě si pohrávala se svými tmavě hnědými vlasy, které měla svázané do pevného drdolu. Obličej ji zdobili pihy, které byli poseté po celé tváří. Nešlo si ale nevšimnout tmavě hnědých očí, z kterých sršela přísnost. Vedle sebe táhla obrovský list langavičníkového stromu, který jsme si dnes měli podrobně prohlédnout a prozkoumat. Na krku ji vlál malý měšec. Právě ten nosí všude sebou, nikdo ale neví, co v něm má. Hodně lidí říká, že ji třeba nosí štěstí, ale mě se to nějak nezdá..

To už jsem před sebou slyšela hukot rychlého větru, který byl ale neobvyklý. Za ním svižně přistála postava, zahalená plátěným kluzákem. Ani slepá bych nemohla zapřít, že Milo dorazil. Držel svůj kluzák pevným stiskem, ale pořád nespustil oči z oblohy. Jeho křídla zešedla ještě více, od té doby, co jsme se neviděli. Marně jsem o barvě jeho křídel hledala nějakou knihu, nebo jen nějakou osobu, co by to dokázala vysvětlit. Nic.. Trochu kudrnaté, středně dlouhé, černé vlasy na uhel, mu padaly do obličeje, čímž mu zakrývaly jeho sametově lískové oči. Znenadaní zaklapl svůj přepravní prostředek, protáhl si svá tak trochu nefunkční křídla, přičemž se zhluboka nadechl

"A zase v kroužku. Určitě ti moc chyběl, co, rajčátko" Přistoupil ke mě a já jsem nevěděla co dělat, nebo co očekávat. Jestli ho přivítat úsměvem, nebo mu jednu vlepit. Proč má pořád potřebu mi takhle říkat? Nikdo mi takhle neříká, jen on se to pořád nemůže odnaučit..

"Takže za prvé, říkej mi Rajša. Jen a pouze Rajša" Uraženě jsem roztáhla křídla, i když jsem pořád měla ruce staženě skřížené, na hrudníku. On se jen vloudil blíž, s úsměvem zkrášlující jeho tvář. Já jsem jen obepnula svá křídla okolo jeho teplých zad. Po chvíli, když jsem vdechla všechny vůně jejich zeleniny, narovnala jsem křídla do normální polohy. On zatím začal vyprávět o svém novém objevu.

"A taky jsem ti chtěl ukázat tohle.." Načež vyndal z kožené brašny, lahvičku s tekutinou. Ve světle se krásně třpitila. Co to ale je? Milo ale z mého výrazu přesně vyčetl, na co si kladu otázku

"To je odvar z bylin. Používá se na únavu křídel. Je zahuštěný mízou z langavičníku, navoněný listy malin a květy pomněnek. Čím jsi starší, tím méně mají tvoje křídla energie. Máma mě poprosila, jestli bych s tím něco nevymyslel. Jelikož já nic neodmítám, hned jsem se do toho dal" Přičemž mi Milo se zázračnou lahvičkou pořád mával před obličejem "Většinou spíš sestrojuji, ale teď jsem udělal malou změnu. Ale hlavně jsem tě chtěl o něco poprosit. O ten odvar začalo mít hodně lidí z vesnice velký zájem, takže, tady poblíž moc pomněnek neroste, proto se tě chci zeptat, jestli bys mi dnes po vyučování, nejlépe v podvečer, nemohla pomoct s hledáním. Jestli máš tedy čas.. Pomněnky které tu rostou, jsou totiž speciální. Pod několikadenním pozorování jsem zjistil, že když na les padne tma, jejich okvětní lístky začnou zářit.."
Zatím co mi Milo vysvětloval, jeho dnešní program, který byl značně originální, před školou se začali shromažďovat další spolužáci. Za chvíli by mělo začít vyučování. Vždy, když ředitelka zatroubí na roh, je čas první hodiny. Nemáme rozvrh, což znamená, že každý den můžeme čekat cokoli. Hlavní myšlenka našeho kroužku je zdravá harmonie s lesem.

"No, do večeře musím být zpátky. Slíbila jsem tátovi, že dnes ji dělám já a už jsem jeden slib porušila.. Jestli ale potřebuješ s něčím pomoct, od toho přece kamarádi jsou. Takže, jasně!" Přátelsky jsem do něj šťouchla křídlem, přičemž on se jen nervózně pousmál

Milo vypadal nadšeně, ale z jeho snění ho přerušil nás spolužák, Takuja. Netrpělivě trhal křídly a já jsem z jeho gest vycítila mstivost. Milo se na mě jen opatrně podíval

"Ta nelétavá krysa zas přišla.."
Řekl arogantně
"To není možný.."
Takuja se jen frustrovaně obrátil k Milovi a čekal na jeho reakci. Ten si jen očekávavě nasadil brašnu přes rameno a v ruce samou zlostí drtil zavřený kluzák, který držel vodorovný směrem, k jeho hrudníku.

Jeho slova mi se mi zabodávala přímo do srdce. To je jeho duše tak neovladatelná, že si nemůže uhlídat, co jeho pusa řekne? Na jazyku mě pálila jako běsnící oheň, samá výhružná slova. Přitom jsem si pořád uvědomovala, že plést se do jejich konfliktů nemá žádný efekt.. Ale stejně!

"Takže, zaprvé, nemáš vůbec žádný důvod tu urážet Mila!" Přičemž jsem mezi nimi vytvořila bezpečnou hradbu. Milo totiž určitě nemá takovou povahu, že by si něco takového nechal líbit. Na to ho znám až moc dobře.

"A za druhé, pokud něco takového ještě jednou řekneš tak tak.. Já nevím!
Praštila jsem ho křídlem. Nedokázala jsem to udržet. Moje křídla byla ale velice silná, jen jedna rána dost bolela. S kňučením odcupital pryč.

"Je mi to líto..
Štve mě to, Milo."
Štve mě, když někdo nemůže pochopit, jak úžasný jsi! I bez křídel..
Je to přece jedno.
Omlouvala jsem se, i když moje chyba to nebyla. Neodpovídal.

Hned jak jsem zahlédla koutkem oka jeho trochu posmutnělé oči, snažila jsem najít lepší téma. Aby na toho blbce zapomenul.
"Víš co? Právě mě teď napadlo, nechtěl by sis dát závod? Jen tak.. Abysme zjistili, kdo je lepší. Nebo jak ses zlepšil.."
Milo se jen zakřenil a přistoupil ke mě blíž. Ve mě se vzbudila vlna chladu. Neřekla jsem mu totiž o jedné zásadní věci.. Když prohraje, řeknu si o nějaký pekelný přání.

Když byl u mě Milo tak blízko, jako na délku jednoho křídla, všimla jsem si konečků jeho peří. Každou hodinou, či dnem, bylo tmavší a šedivější. Sám si toho určitě musel všimnout.. Po chvíli mi jen tiše zašeptal

"Tady, na závodní dráze. Buď tu přesně ve tři. A nezapomeň na naší dohodu, večer mi máš pomoct s tím hledáním" Na chvíli se dramaticky odmlčel, pak pokračoval v jeho vyprávění "Jen jestli jsi na to v tom zmatku na nic nezapomněla"
Jedním gestem otevřel jeho kluzák a připravoval se na cestu do prostor školy. Mapoval si volnou cestu, přičemž stihl ještě rychle zkontrovat, jestli mu naslouchám

Na chvíli jsem jen tiše polkla, protože jeho stín mě děsivé zakrýval. Jako kdyby teď byl, větší..
"Jo jasně, ale pomatuj, stejně tě porazím. Nemáš nejmenší šanci, za to tvoje šance na prohru jsou velké!.." Stoupla jsem si a lehce se k němu naklonila. Pobaveně jsem se zasmála. Možná že si kluk jen moc věří.

Když jsem se chystala na odlet, jen malým omylem jsem ho žduchla do zad. Milo si to samozřejmě nenechal líbit. Vzhlédl do vzduchu a nadechl se dalším dechem. Jeho koutky se trochu nazvedli, načež spustil.

"Tak hele rajče, s těmi tvými neovladatelnými křídly tě určitě porazím! A jako trest mi budeš muset ještě jeden úplněk nosit do školy brašnu! A co víc, budeš muset mě nosit do školy!" Škodolibě se otočil a s posledním slovem spadl do větrných proudů. To nemyslí vážně? Jak bych já mohla jeho unést? V naší sázce jsem jen trochu znejistila. Je pravda, že každý si může udělat své podmínky a je jedno, jak hloupé jsou. Po chvíli jsem se ale že všech nejistot otřepala, a ujistila jsem se, že porazit nelétavého ptáka není přece tak těžké.. Alespoň myslím.