11.

2.9K 159 1
                                    

Několik dalších dnů se protáhlo na týdny, kdy jsme měli doma tak zvanou tichou domácnost. Bylo to pořád mezi námi, ale nikdo neměl odvahu o tom mluvit. A i kdyby, já bych nezměnila svůj názor. Potřebuju člověka nejdřív poznat, než ho začnu milovat. Jestli vůbec. Je otázka, jestli se mnou bude mít Liam svatou trpělivost a dočká se, nebo to mezi námi bude takhle pokračovat a odcizíme se víc, než kdy dřív.

Je sice fakt, že jsem ho svým způsobem poznala, vždyť spolu trávíme tolik času. Jenže mě neustále irituje představa, že naše seznámení probíhalo u oltáře a já byla donucená si ho vzít. Pořád je to tady.

"Ne, já ji políbil a ona se mnou nemluví, necítí to stejně." slyšela jsem jednou zpoza dveří a nepříjemně se mi sevřel žaludek.

"Nesmíš na ni tlačit." odpověděl Louis.

"Je to víc jak měsíc, Louisi, vážně nevím, kolik prostoru ji mám ještě dát."


A tak jsem si vyslechla jeden z rozhovorů, který mě absolutně nepotěšil. Nic se nezměnilo od té doby, kdy jsem seděla za dveřmi v hotelu a slyšela je, jak se o mně baví. Tentokrát to sice bylo v jiném smyslu, ale cítila jsem se při tom stejně. Nechci Liamovi ubližovat, ale dělám to. Každý den jsem odpočítávala do konce jejich smlouvy, a čím víc se to blížilo, tím jsem byla nejistější, jestli to vážně chci. Tak jsem si za ten rok zvykla na jeho společnost, co budu dělat teď? Mám ho jen tak vymazat? Už se nebudu každé ráno probouzet s pocitem, že tam je, nikdo mě neutěší při mé noční můře a snídat budu taky sama. A pravděpodobně už napořád, protože nikdy nenajdu nikoho takového, jako je Liam. Nikomu už nebudu důvěřovat víc. Vím, že kdyby se cokoli stalo, on bude první, komu zavolám a řeknu to.

Vánoce jsme oslavili celkem suše. Odjeli jsme k jeho rodičům, byť byli fajn, já si to moc neužila a stejně tak Silvestra, kterého jsme trávili v Londýnském klubu spolu s ostatními. Leden se přehoupl coby dup a najednou tu bylo druhého února - konec smlouvy.

"Shannon, mám tu ty papíry, mám je poslat právníkovi?" oslovil mě jednou u večeře. Skoro jsem se zadusila soustem. Čekala jsem to, jistěže ano, on rozvod určitě chtěl, stejně tak předpokládal, že ho chci já. Ale i tak mě to překvapilo. "Jestli chceš," polkla jsem.

"A ty?" zdvihl ke mně pohled.

"A-asi ano." nejistota byla téměř hmatatelná, ale já se nemohla odhodlat říct opak. Bylo to skoro jako na začátku, kdy jsem byla vystrašená říct jediné slovo, dokonce jsem se bála na něj jen podívat. Jestli mi tenhle vztah nevztah dal alespoň něco, tak je to o trochu vyšší sebevědomí a soběstačnost. "Dobře, zítra to pošlu a do konce týdne bychom měli mít sezení." složil příbor do talíře, který byl ještě plný jídla a vstal od stolu. Zaraženě jsem přikývla. Tak brzy? 

Hlavou mi proběhlo, že zítra už bych si měla začít shánět byt. A práci, jestli někde bydlet chci, že? Podle té smlouvy nedostanu nic, vůbec nic. Všechen ten luxus, který jsem kolem sebe do teď měla, zmizí. Bude těžké si zvyknout na to, že všude, kam půjdu, budu řešit peníze. Ale budu to muset zvládnout. Sama, jak jinak. 

Nic jiného mi ani nezbude a konečně se postavím na vlastní a budu mít svou vytouženou svobodu. O to mi přeci celou dobu jde, ne?  Jenže čím víc se to blíží, tím rychleji zjišťuju, že si tím nejsem až tak jistá. Rodiče mě měli jako na vodítku, nikdy se o mě nezajímali, jen mi rozkazovali a přikazovali. Ale jeden z těch příkazů mě dostal sem, vedle Liama, u kterého jsem poprvé po pár letech pocítila tu jistotu. U něj jsem věděla, že se o mě postará. Přestala jsem nad tím přemýšlet dřív, než bych toho začala litovat. Jsem už dost stará na to, abych se postarala sama o sebe.

Sklidila jsem ze stolu a zbytky Liamova jídla šla dát do misky Arovi. Jo, tenhle chlupů mi bude určitě chybět. I když to není zrovna pes na mazlení, za tu dobu jsem si tak nějak zvykla, že je součástí mého života. Nemohla jsem tomu uvěřit, když ho jednoho dne přitáhl Liam domů. Mohla jsem se zbláznit strachy, protože ze psů mám strach a tohle nebyl pes, vypadal jak malý poník - byl obrovský. Když se svalil na gauč, zabral ho úplně celý. Jeho životní příběh znám nazpaměť, protože před spaním mi o něm Liam neustále vyprávěl. Prostě se milý Aro toulal a toulal, až se zatoulal k němu a oběma bylo hned na první pohled jasné, že musí být spolu. Rasa - žádná, vychování - do nedávna taky žádné. Rozuměli jsme si od začátku. Někdy mi až přišlo vtipné, jak se Liam snažil ho něčemu naučit, a mně stačilo zavelet a on to hned udělal. Překonala jsem svůj strach a teď si nedovedu představit život bez něho. Vlastně bez nich obou. Ach jo.

Better Choice [Liam Payne]Kde žijí příběhy. Začni objevovat