Remember? [CZ]

1. kapitola

|Weston Harvey|

,,Marino, běž si na chvíli pokecat s kámoškama, jo? Já si teď potřebuju něco zařídit," promluvil jsem na vysokou blondýnu tisknouc se ke mně od doby, co jsem s ní skončil na pár desítek minut v jednom z pokojů tohohle velkého domu. Blondýna nespokojeně zamručela, ale se slovy, že si mě ještě najde, odpochodovala pryč. Já jsem mezitím zamířil do kuchyně, kde jsem mimo jiné narazil i na Clarissu. Dalo by se říct, že Clarissa byla něco jako moje přítelkyně, i když to oficiálně moje přítelkyně vlastně vůbec nebyla.

,,Tak tady jsi." Když mě uviděla, oči se jí rozzářily. Hned si mě přitáhla do polibku. ,,Všude jsem tě hledala. Dokonce jsem ti zkoušela i volat, ale nezvedl jsi mi to," vyčetla mi.

,,Před chvílí jsem byl s Craigem na parketu. Nejde slyšet vlastního slova, natož telefon, kterej mám určitě zase v tichým režimu. Je tu hluk, však to znáš." Nasadil jsem svůj omluvný výraz, který Clarissu vždycky trochu obměkčil. Nesměla se dozvědět, že jsem na žádném parketě s Craigem nebyl. Trochu jsem z toho měl strach, protože Clarissa se s Marinou, tou blondýnou, celkem přátelila. Řekl bych, že se momentálně pohybuju po dost tenkém ledě, ale nebylo to nic, co bych nezvládl vykomunikovat. Vždycky jsem všechno dokázal zachránit. A navíc, Clarissu jsem znal už nějaký ten pátek. Věděl jsem, co na ni platí. ,,Sluší ti to," raději jsem změnil téma. Stačilo se jenom trochu pousmát a pohledná černovláska už mě znovu líbala na rtech.

,,I tobě." Odtáhla se a vtiskla mi ještě jednu sladkou pusu na tvář. Pro jistotu jsem si tvář otřel rukávem od kožené bundy, kterou jsem měl zrovna na sobě, abych předcházel pobaveným pošklebkům od kluků. Nesnášel jsem, když na sobě měla červenou rtěnku. Ne, že by jí neslušela, to právě že ano, červená jí vždycky padla nejvíc, ale nemohl jsem vystát její rudou rtěnku po celém svém obličeji. A Clarissa to moc dobře věděla. Vydala se uličkou pryč z kuchyně a ještě než jsem se rozhodl ji následovat, uchopil jsem průhlednou skleněnou láhev a párkrát si z ní lokl. Musel jsem se přece trochu uvolnit.

,,Nezatancujeme si?" Prosebně na mě zamrkala a já s povzdychem nepatrně kývl. I kdybych ji teď odmítl, stejně by mě přemlouvala tak dlouho, dokud bych nakonec změnil názor. Tancování jsem dvakrát v lásce neměl už od malička, ale pár minut mě obvykle nezabilo.

Clarissa se prodírala mezi ostatními tančícími lidmi až doprostřed pomyslného parketu. Vždycky byla ráda středem pozornosti. Začala kroutit svými boky a já se aspoň pohupoval do rytmu hudby, abych vedle ní nestál jako kůl v plotě. Myslím, že víc alkoholu v krvi by celou situaci značně ulehčilo. To se potom tancuje samo.

Ještě nějakou dobu jsem s ní vydržel, ale teď už jsem opravdu musel dát najevo, jak moc mě to otravovalo. Clarissa by musela být slepá, aby si toho nevšimla, ale ona to raději celou dobu úspěšně ignorovala a hleděla si svého občas mě líbajíc na krku, aby mě trošku uspokojila.

,,No jo, tak se půjdeme napít. Mám už docela žízeň a ty určitě taky, jak se tak koukám." Prokroužila panenkami, ještě než se konečně vydala zpět do kuchyně, která se v čase, kdy jsem byl donucen tančit, dost zaplnila. Černovláska uchopila láhev z poloviny naplněnou tmavou tekutinou a vydala se zase pryč z kuchyně. I když jsem nechápal její úmysly, beze slova jsem ji následoval. Vlastně mi bylo jedno, kam mě zavede, jenom jsem se modlil, aby to nebylo znovu na to místo, kde se momentálně nacházelo asi nejvíc ze všech studentů. Taneční parket. Dost se mi ulevilo, když místo pouze míjela a na vysokých podpatcích dál cupitala někam pryč. Její kroky vedly až ven, na velkou oplocenou zahradu s bazénem. Posadila se na lavičku umístěnou dál od centra hluku. Byl odsud skvělý výhled na všechny ty bavící se studenty.

,,Chtěla jsem někam, kde budeme chvíli sami," vysvětlila krátce, když jsem na ni koukal vyčkávajíc, až konečně otevře tu láhev, jež pořád svírala v ruce. Chovala se divně. Vždycky se držela mezi lidmi, proto jsem její úmysly momentálně moc nechápal.

,,To jsme rovnou mohli zajít do nějakýho volnýho pokoje, ne?" poznamenal jsem rýpavě, načež se Clarissa pořádně z lahve napila. Konečně.

,,Chceš?" Nabídla mi láhev. Nereagovala na mou předchozí poznámku a já souhlasně přikývl mezitím, co jsem od ní láhev s alkoholem přebíral.

,,Víš, Westone, já ti asi něco musím říct," začala právě ve chvíli, kdy mi krkem putovala nahořklá tekutina dál do těla. Překvapeně jsem na ni zamrkal a s obavami čekal, co se na mě chystá vybalit. ,,Já jsem se do tebe asi zamilovala. Trvá to už trochu dýl, jen jsem ti to nechtěla říkat. Bála jsem se, že se se mnou už nebudeš chtít dál stýkat." Nervózně si promnula ruce a podívala se na mě se strachem svýma zelenýma očima zpod dlouhých hustých řas. Musím přiznat, že mě docela zaskočila.

,,A teď už se nebojíš?" Pozvedl jsem obočí. To bylo první, co ze mě vypadlo.

,,Už jsem to v sobě dál nemohla dusit. Nedalo se to vydržet. Vstřebávat všechny ty pocity a přitom dělat jakoby nic," odpověděla roztřepaným hlasem po tiché odmlce, načež já si stále dost zaskočen navlhčil rty.

,,Clarisso, já fakt nevím, co bys teď ode mě chtěla slyšet, ale nebudu ti tu nic nalhávat. Tvý city neopětuju. Mám tě rád a záleží mi na tobě. Jsi skvělá holka, ale nemiluju tě, to fakt ne. Od začátku jsme se oba shodli, že žádnej vztah nechceme a to ty víš," dostal jsem ze sebe možná trochu moc chladně, zatímco si černovláska nervózně kousala spodní ret. Vypadalo, že je jí do breku, ale držela to v sobě zuby nehty.

,,Já vím, Wesi, já vím. Nevím, co jsem čekala. Jenom jsem ti to už potřebovala povědět. Doufala jsem, že by se u tebe třeba mohlo taky něco změnit," zašeptala a trochu se pousmála nad svou naivitou. Začínalo mi jí být líto.

,,Asi bude lepší, když to mezi náma skončí. Takhle by to nefungovalo. Nemohl bych," zachraptěl jsem odhodlaně. Po její tváři se skoulela jedna neposedná slza, kterou ale hned rychle setřela rukávem džínové bundy. Mlčky jsem se zvedl a s krátkým rozloučením ji nechal sedět na lavičce samotnou. Bude mi chybět.

|||

,,Já ti nevím Wesi, radši bys neměl riskovat," strachoval se Craig, zatímco jsem hbitě nasedal na svou motorku. Narozeninový dárek od táty. I když to mezi námi poslední dobou nebylo zrovna růžové, za tohle jsem ho miloval. ,,Opravdu si seš jistej, že to zvládneš?" ujišťoval se, načež já sebevědomě přikývl.

,,Trochu se uvolni, kámo. Jsem v pohodě. Zas tolik jsem toho nevypil," přesvědčoval jsem svého nejlepšího kamaráda, který z mého úmyslu nevypadal vůbec nadšeně.

,,Wesi, mně se to nelíbí. Pojeď se mnou, hodím tě domů. Měl jsem jen jedno pivo. Zítra se sem pro tvoji motorku otočíme, vždyť víš, že to není přece žádnej problém," dál mě přesvědčoval, načež já hned nesouhlasně zakroutil hlavou.

,,To není potřeba," odsekl jsem a nastartoval motor. Craig poraženecky vydechl a vydal se ke své motorce.

,,Pojedu hned za tebou!" Zaslechl jsem ještě, než jsem se konečně s hlasitým rachotem motoru rozjel po silnici pryč z tohohle domu. Bydlel jsem hned ve vedlejším městě. Asi deset minut cesty, žádná dálka.

Dnešní noc byla překvapivě klidná na to, že byl pátek. Cestou jsem míjel jen pár aut, která nejspíš řídily osoby jedoucí domů z noční směny. Anebo teenageři vracející se z pořádné páteční kalby. Kdo ví.

Byl jsem jen několik desítek metrů od vjezdu do města, když se naproti mně ze zatáčky nečekaně vyřítila bílá dodávka. Myšlenkami jsem byl úplně jinde, než kde by měl účastník silničního provozu být. Zazmatkoval jsem a pak už si jen pamatuju, jak se ta bílá dodávka řítila přímo proti mně a mé motorce.

Černočerná tma. Byla úplně všude kolem mně. Nic jiného. Jen pohlcující prázdnota.