Ztracená a zamilovaná

✨Jaro přináší změny✨

Šlápla jsem na větev a sama sebe vylekala, ale ne jenom sebe, taky veverku co se na mne koukala z stromu. Její černé oči se se strachem zadívali do těch mých, cítila jsem jak se polekala. V tu chvíli mi přišlo jako kdyby se naše duše spojily a navzájem se uklidňovaly, než jsem se nadála veverka však už byla daleko v korunách stromů.
Bylo krásné počasí a tak jsem se jako každé jaro vydala do lesů a nasávala jarní atmosféru, první sněženky již odrostly a v lesích začalo být krásně barevně. Stromy se již probouzely a zdravily mne, miluju si s nimi povídat... jsou jako moji nejlepší přátelé, jsou všude a vždy jsou ochotní mě poslouchat. Obejmula jsem vysoký dub a slabounce jsem pošeptala „Už jsem tady zas". Sedla jsem si k němu a hřbet jsem si opřela o jeho mohutný kmen, povídala jsem mu o veverce co jsem potkala, dneska mu zrovna nebylo do povídání, ale to mi nevadilo protože jsem sama moc nechtěla mluvit.
„Elö! To je dost že jsi tady, už jsem o tebe měl strach!" Starostlivě křikl strých Ehril.
„Byla jsem se projít, potřebuješ s něčím pomoct?" Řekla jsem vlídným hlasem a pozorovala strýce jak koňům češe hřívu.
„Dojdi do řeky pro vodu pro koně."
„Dobře." Řekla jsem si spíš pro sebe.

Došla jsem k řece a napustila vodu do lavoru, najednou jsem však ucítila jak se na mě někdo kouká a tak jsem se otočila, nikdy jsem nic takového neviděla...

Jsme na konci první kapitoly, doufám že se vám příběh líbí. Pokud ano, tak můžete číst dále✨ Všechny připomínky a názory napište do komentářů✨ Přeji příjemné čtení.