Bravery (Larry Stylinson)

31. Jsi velký kluk

24.prosince... Vánoce a také moje narozeniny. Byly vlastně terpve dvě minuty po půlnoci. Ležel jsem u mých rodičů doma v mém pokoji na velké posteli a zíral do stropu. Všichni už spali a já jsem usnout nemohl. Prostě jsem jen tak ležel s jednou rukou za hlavou a s druhou jsem líně ťukal do mobilu na mém břiše. Začínaly se mi pomalu zavírat víčka, když se mi pod prsty přístroj ve tvaru obdelníku rozvibroval.

No jo.. narozeniny a přání začínají. Jenom jsem doufal, že ne hned v noci. Líně jsem popadl mobil do ruky a přiložil si ho k uchu. Ani jsem se neobtěžoval, podívat se kdo volá.

"Prosím.." zamumlal jsem možná trochu otráveně.

"Všchno nejlepšíí, Láskoo." Zahulákal mi do ucha volající. Samozřejmě, že jsem ho poznal. Jeho hlas bych rozeznal i v komatu, navíc, Lásko mi říká jenom on.

"Och.. Harry," vydechl jsem překvapeně a posadil se na postel. Moje mrzutost byla v tu ránu pryč.

"Doufám, že jsem první, kdo ti přál. Chtěl jsem zavolat už před chvílí, ale nemohl jsem najít mobil." Nad tím jsem se pousmál, "takže, Louis.. já.. přeji ti hodně, ale opravdu hodně štěstí, plno zdraví, protože toho je taky potřeba, aby jsi byl zase ten kluk, co má každý den důvod k úsměvu. Aby jsi byl pořád tak sexy. Už jsi velký kluk! A taky ti přeji, aby jsi měl pevné nervy se mnou, protože jsem fakt někdy otravný a na zabití a já to moc dobře vím. Moc mě mrzí, že ti musím přát takhle, nejradši bych to udělal osobně, ale víš stejně dobře jako já, že to nejde. Promiň mi to.." Zašeptal poslední větu sotva slyšitelně.

"Děkuju moc! A nemáš se vůbec za co omlouvat. Víme oba jak to máme, netrap se tím." Uklidňoval jsem ho.

"Jenom je mi to líto. To já bych tam měl být teď s tebou a zasypávat tě polibky." Povzdechl si.

"Uděláš to jindy. Nic si nevyčítej, ty za nic nemůžeš. Jsem rád, že jsem tě vůbec slyšel."

"To já taky. Miluju Tě, Lou." Oznámil mi s hlasem plným lásky.

"Miluju Tě," snažil jsem se, abych vyzněl stejně láskyplně, ale nevím jestli se mi to podařilo.

"Jdi spát boobeare, je pozdě, zavolám ti ráno ano?"

"Dobře." Přikývl jsem i když je mi jasné, že mě nevidí.

"Dobrou noc." Zašeptal.

"Dobrou, Love." Oplatil jsem mu a hovor ukončil. Položil jsem mobil na noční stolek, ale ještě jsem si před tím vypnul zvonění, aby mě nikdo nebudil gratulacemi. Přetočil jsem se na druhý bok a vzápětí na to usnul.

*

Probudil mě až pohyb na mé posteli a nějaký podezřelý hluk. Pomalu jsem rozlepoval víčka od sebe a snažil se zaostřit na postavy v mém pokoji. Bylo jich tam moc. Protřel jsem si oči a pohnul se do sedu, v ten moment se ozvalo hlasité, "Všechno nejlepší, Louisss."

Byla tam máma, Dan, Lottie, Fizzy, Daisy s Phoeby mi skákaly po posteli a malý Ernest s Doris v chodítku. Každý z nich držel v ruce nějký balíček, dokonce i ti nejmenší.

"Och můj bože." Vyjekl jsem, když jsem se z toho trochu vzpamatoval. To už se ale hrnuli jeden po druhém ke mě a dávali mi pusu na tvář se strkáním dárků do mých rukou a přáním zdraví, štěstí a tak dále.

"Všechno nejlepší, miláčku." Zašeptala máma a políbila mě na čelo, "pořád budeš můj malý chlapeček, Louis, na tom se nikdy nic nezmění." Popadla mě do objetí.

"Mami, ty brečíš?" Zeptal jsem se překvapeně když hlasitě popotáhla.

"Je.. já jen.. vždyť, bože můj! Nedávno ses narodil a už je ti dvacet-tři!" Zvolala nevěřícně. Omotal jsem kolem ní ruce pevněji a nechal jí se vybrečet. Po chvíli se ode mě konečně odtáhla a posunula prcky v chodítkách blíž ke mě.