Stíny

   Seděla jsem na parapetu ve svém pokoji a pozorně četla každé slovo z mé oblíbené knížky. V uších mi hrály písničky, které mi pomohly se lépe vžít do situace hlavního hrdiny. Milovala jsem soboty, a to nic nedělání. Navíc se blížily prázdniny, což znamenalo, že celé dva měsíce nebudu muset navštěvovat ten institut jménem škola.

   Byla jsem až natolik začtená do knížky, že jsem si ani nevšimla, že už mi dávno přestaly hrát písničky. Rychle jsem knihu položila vedle sebe a místo ní si vzala mobil. Automaticky jsem projela všechny sociální sítě, myslím, že to všichni moc dobře známe. Letmo jsem koukala na příspěvky, ale pak mě jeden zarazil. Byl od tvého bratra, tak jsem se hned dala do čtení. Ze začátku jsem si říkala, že je hezké, co o tobě píše, ale hned mě to přešlo. 

   „Brácha, navždy budeš v našich srdcích, snad tam nahoře se máš líp než my, budeš nám hrozně chybět. Nikdy nezapomeneme na ty nejlepší zážitky s tebou," přečetla jsem si to nahlas a pomalu mi začínalo doházet, co to znamená. První slza se dostavila, ale nezůstala sama. Obličej mi začaly smáčet slzy, které se ne a ne zastavit. V kontaktech jsem našla číslo tvého bratra a vytočila ho.                     

   Nehodlala jsem věřit tomu, že už tu nejsi. Věděla jsem, že je to pravda, ale hluboko ve svém srdci jsem doufala, že jsi stále tady. S námi.

   No, nezvedl mi to. Neváhala jsem ani chvilku a vytočila další číslo, tentokrát Kate. Zklamáním pro mě bylo, když ani ona mi to nezvedla. Připadalo mi to, jako kdyby se všichni báli zvednout telefon a říct mi, že jsi umřel. Znovu jsem se podívala na příspěvek a všimla si něčeho, co mě hrozně moc naštvalo. V rohu stálo datum 4.6.2015. Rozhodla jsem se zavolat mamince, protože ta mi to vždy zvedla. Telefon jsem měla u ucha a pomalu mě začínal ovládat vztek. Možná bych ještě překousla to, že jsem se o tvé smrti dozvěděla z Facebooku, ale to, že jsi umřel už před třemi dny, fakt nezvládnu. 

   „Jasně. Tak mi to tedy nikdo neberte!" zakřičela jsem na telefon, který jsem následně zahodila někam doprostřed pokoje. Schoulila jsem se do klubíčka a přemýšlela, proč mi to nikdo neřekl. Proč mi nikdo neřekl, jak špatně na tom jsi? Copak jsem si to nezasloužila vědět? Byla bych přemýšlela dál, ale vyrušil mě zvuk zvonícího telefonu. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a rozeběhla se pro telefon.

   „No, ahoj," ozvalo se z telefonu, jakmile jsem hovor zvedla.

   „Ahoj, já... je to pravda?" snažila jsem se svůj hlas uklidnit, ale jelikož jsem stále brečela, moc se mi to nedařilo.

   „Co myslíš?"

   „Percy umřel?" popravdě mi to všechno přišlo jako hloupý nápad, protože se mi teď potvrdí tvá smrt.

   „No, je no," řekl a já se znovu naplno rozbrečela. „Ty jsi to, jako nevěděla?"

   „Ne," vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky, co se draly z mého hrdla.

   „Aha," řekl jen, a tak jsem náš hovor ukončila.

   Bylo to tady. Teď už jsem věděla, že jsi umřel. Už nezbyla žádná mizerná naděje. Věděla jsem, co bude následovat, protože jsem tohle musela prožít před čtyřmi lety. Bolest v místě, kde máš srdce je neovladatelná a nejde nějak zastavit. Je to jako by ti na to místo někdo opakovaně zabodával dýku. Užíval si tvoji bolest, a proto to několikrát zopakoval. A pak až ho to konečně přestane bavit, přijde něco mnohem horšího. Natáhne k tobě svoji obří ruku, vyrve ti srdce z těla, a ještě s ním před tebou bude mávat jako 'Hej! Tohle je má nová hračka! Co kdybych ho teď pošlapala? Nebo ho mám spálit? Vyhodit z okna? Ale to bych tě pak zbavila tvé bolesti. Radši ti ho vrátím, abys cítila bolest, které nikdy neutečeš! Věř mi, i když si teď myslíš, že budeš v pohodě, nikdy doopravdy nebudeš.'