Everything is possible

7

A je to tady, můj první den v nové škole. Což znamená všechny ty zvědavý pohledy.Přestupovala jsem pouze ze základní školy na střední, a tam žádný pohledy nebyli, všichni počítali, že tam přijdou nový studenti, jenže tady se mnou nikdo nepočítá, takže si myslím, že ty pohledy budou, a dost se toho bojím. 

Přes všechny ty obavy jsem stejně vylezla z postele a šla se převléct, na sebe jsem si vzala obyčejné černé džíny s vysokým pasem, do toho si zastrčila bílé tílko, a na bílé tílko jsem si vzala černou mikinu přes hlavu. Mám ráda černou proto jsem si ji vzala na sebe. 

,,Dobré ráno" pozdravila jsem s úsměvem když jsem dorazila do kuchyně, všichni mi odpověděly stejně, cítila jsem se mezi nimi fakt dobře, a Andrew byl strašně fajn a hodný. 

Stála jsem před velikou školou, před kterou stáli skupiny studentů, hned od pohledu jsem poznala co za skupiny to je. Party oblíbenců, šprtů a taky skupina lidí se kterou se nikdo nechce bavit ale oni stále touží po popularitě. Nikde jsem však neviděla partu těch normálních, na každé škole jsou, ale tady je nevidím. Šla jsem blíž ke škole, a už z dálky viděla ty pohledy, slyšela jsem šuškání toho typu  co je to za holku. Raději jsem dělala že nic neslyším a raději zaplula do školy, byla tam dlouhá chodba kde bylo hodně skříněk, snažila jsem se podle čísla, kterou jsem dostala pár dní než jsem nastoupila, najít tu svou ale nikde jsem skříňku číslo 356 nenašla, byla jsem trochu zoufalá, zprudka jsem se otočila, že se půjdu podívat blíž jestli jsem ji nepřehlédla, to bych však nesměla být já, abych se hned neztrapnila a do někoho nevrazila, podívala jsem se na dotyčnou a zahlédla dívku s fialovými vlasy. ,,Strašně se ti omlouvám, nekoukala jsem na cestu" omluvila jsem se dřív než by mi stačila říct něco nepěkného. ,,V pohodě" odpověděla mi, na chvíli se zamyslela a já přesně věděla co se jí honí v hlavě. ,,Ty jsi tady nová, že?" Jo přesně tohle jsem čekala. ,,Jo jsem Leah" ,,Já jsem Cassandra, ráda tě poznávám" usmála se. Wow, vypadá to že Leah má novou kamarádku. ,,Jo to já tebe taky" usmála jsem se a byla ráda, že se se mnou někdo baví. 

,,A odkud vlastně jsi" zeptala se mě Cassandra když jsme šly hledat moji skříňku, která byla naštěstí kousek od té její.  ,,No jsem s San Franciska" odpověděla jsem jednoduše a spíš se věnovala hledání skříňky. ,,A proč jsi teď tady?" zeptala se znovu hodně zvědavý člověk  pomyslela jsem si a možná se tomu i trochu pousmála. ,,Táta si našel přítelkyni, tak zeď žijeme u ní" zase jednoduchá odpověď. 

Nakonec jsme skříňku našly a já si tam hned uložila učebnice které jsem měla s sebou. Zatím jsem zjistila že Cass je strašně fajn a celkem vtipná holka. I když díky jejímu stylu vlasů a vlastně celkově, jsem se bála aby nebyla nějak divná, ale je skvělá, za což jsem nesmírně ráda. 

,,Jé ahoj Di" zaslechla jsem Cass jak někoho zdraví, otočila jsem se tam a spatřila to co jsem opravdu nechtěla. Adrian. Zachraňte mě. ,,Bože co tady dělá tahle?" promluvil když si mě přeměřil pohledem od hlavy až k patě. ,,Taky tě ráda vidím" odpověděla jsem s jasným sarkasmem v hlase. ,,Moment! Vy se znáte?" Promluvila pro změnu Cass, oba se na nás dívala divným výrazem až jsem se bála co se ji honí hlavou. ,,Bože Cassy, doufám že si nemyslíš že bych s ní něco měl, to bych se raději šel zabít" ,,No znám tě, myslím že ty bys ojel taky všechno" odpověděla mu Cass. ,,Jo možná jo, ale.." krátce se na mě podíval a pak pokračoval ,,Tohle, opravdu ne" Au, to zabolí. Ale tak co, nepotřebuji, aby mě chtěl objíždět, to raději ať mě nenávidí.  ,,Co jste si vy dva udělali?" Cass se na nás oba podívala se založenýma rukama a čekala co z nás dvou vypadne. Já jen stála na místě a nehodlala jsem říct ani slovo.  ,,Bydlí u mě doma" pronesl bez nějakého zájmu Adrian a pořád stál na jednom místě a ani se nehnul. ,,O můj bože! Takže ona má být ta coura?" myslím, že jsem právě přestala vnímat svět. ,,Jo myslím, že tohle mi stačilo" pověděla jsem  s naštvaným obličejem jsem se vydala ke třídě, kde budu mít právě matematiku. 

Pořád nechápu proč mě Adrian tak nenávidí, nikdy jsem mu nic špatného neudělala a přece nemůžu za to, že můj táta a jeho máma se dali dohromady a my spolu musíme žít. Já o tohle nestála, nejraději bych byla doma, s Jakem. Chybí mi. 

Ve třídě jsem si sedla na místo úplně dozadu k oknu, přišlo mi to jako nejlepší místo co tu je, opravdu nestojím o to, sedět těsně před učitelem, nebo někde uprostřed, nikdy jsem nebyla taková a ani nebudu. 

Me: Ahoj, tak jak se tam máte. Hrozně mi chybíš!

Napsala jsem zprávu Jakeovi, protože mi hrozně chybí, a mám pocit, že tohle ani jeden z nás nezvládne dobře, byly jsme zvyklí být spolu každý den a najednou jsme oddělený. Nevím, jestli tohle bude fungovat, já se budu snažit co nejvíc, aby to klapalo tak jak má, ale nevím jak to uvidí on, třeba ho nebude bavit se mnou být takhle na dálku.

Žádná odpověď mi zatím nepřišla, místo toho zazvonilo na hodinu a do třídy se navalilo dalších několik opozdilých žáků a hned za nimi nejspíš náš učitel, kterému ten svetr co měl na sobě obepínal veliké břicho, brýle které nosil měl spíše na nose než na očích, a celkově byl trochu směšný. Jeho pohled se střetl s tím mým pobaveným a hned se mírně zašklebil. ,,Nová tvář" pověděl a dál mě zkoumal. ,,Tak snad se nám představíš ne" jeho hlas byl hodně nepříjemný, tak na tohohle dědulu jsem dobrý dojem asi neudělala. I přesto že jsem se nechtěla představovat před celou třídou, zvedla jsem si a udělala to. ,,Jmenuji se Leah Palmer a přestěhovala jsem se sem s otcem ze San Franciska." dál jsem svou řeč nerozváděla a sedla jsem si na své místo. ,,Dobře Leah, doufám že máš všechny potřebné věci na matematiku" ,,Ano, mám" bylo jediné co jsem řekla. Učitel se na mě jen divně zašklebil a začal se věnovat i ostatním žákům, kteří se ale nevěnovaly jemu, většina pohledů přistála přímo na mě, ten zbytek si v klidu prohlížel telefon. Tak z tohohle učitele asi nemají respekt.