Part 12

1.6K 96 11
                                    

Z pohledu Taehyunga: Věděl jsem, že ji znovu držím, ale pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Přitáhl jsem si ji ještě blíž, abych měl jistotu, že jenom nesním. Nechtěl jsem se vzdát jejich rtů, ale musel jsem potřeboval jsem dýchat a i ona. Odtáhl jsem se a znovu se ji zakoukal do těch úžasných očí, které oplývaly záblesky radosti, překvapení, ale mihl se tam i záblesk strachu. Věděl jsem, že bych jí měl říct pravdu, ale teď když jsem ji znovu držel bych jí to nedokázal říct, protože bych ji určitě ztratil a to nemohu dopustit. Rukou jsem se přemístil na její tvář a palcem ji přejel přes spodní ret. Usmála se a její tváře se zbarvili do světle růžové jako barva cukrové vaty. Přiložil jsem svoje čelo na to její a s přivřenými oči ji zašeptal: ,,Už nikdy ti nechci ublížit. Už nikdy nechci být bez tvého objetí, tvých rtů a tvé přítomnosti. Tolik pro mě znamenáš." Znovu mi začali stékat kapičky slz. Postavila se na špičky, aby byla na mé úrovni: ,,Ani nevíš co znamenáš pro mě ty. Jsi jenom můj a já bude jenom tvoje, ale jenom pod podmínkou, že mi pokaždé budeš říkat pravdu." Pootevřel jsem oči a znovu se setkal s tím jejím dokonalým pohledem. ,,Neboj budu," přikývl jsem, ale z mých úst vyšla další lež. Usmála se a tentokrát políbila ona mě. vytáhl jsem si ji do náruče a zatočil se s ní. Museli jsme vypadat jako dva blázni, když kolem nás chodili lidé, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Neexistovalo nic než ona. Postavil jsem ji na zem a sledoval její sladký úsměv. Vypadala jako zimní víla z pohádek a právě ona patřila jenom mě a nikomu jinému. 

Z pohledu Niyoung: Jsem tak šťastná, když je se mnou. Ale někde hluboko uvnitř mě mi bylo jasné, že mi nikdy neřekne celou pravdu. Ale teď mi to bylo jedno hlavní je, že je se mnou a to mi stačí. ,,Tak co budeme dělat?" Zeptala jsem se s úsměvem na rtech, hledíc do jeho roztomilého obličeje. ,,Co budeš chtít," úsměv mi oplatil a propletl si se mnou prsty. ,,Co takhle se jít projít a pak to bude jenom na tobě," s úsměvem na rtech jsem sledovala jeho měnící se výraz z roztomilého na tajuplný až lišácký pohled. ,,Vážně chceš nechat na mě co budeme dělat po procházce?" Povytáhl obočí a já se na chvíli zarazila a pak s mírným úsměvem přikývla. ,,No tak po cestě určitě něco vymyslím o to se nemusíš bát," a s tajemným úsměvem mě vedl zasněženou cestou parkem. Prošli jsme tunelem utvořeným z vánočních světýlek. Dokonalá procházka, a ještě dokonalejší doprovod na ní. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a on si mě přitáhl blíž. Spokojeně jsem se usmívala: ,,Tak co už jsi něco vymyslel?" zeptala jsem se a zvedla hlavu, abych mu viděla do obličeje. ,,Tolik věcí co mě napadlo. Jejich v skutku hodně," mrkl na mě a můj obličej kompletně celý zrudl jako rubín. Když viděl můj pohled usmál se a dál jsme se procházeli v parku. Už nám byla zima tak jsme zamířili domů. ,,Už bych měla jít domů stejně jako ty," koukla jsem na něj. ,,Jo no to bychom měli, ale ty půjdeš se mnou domů." Zavelel a táhl mě k sobě domů. Byla jsem překvapená, ale nechala jsem se odvést k němu domů. Po cestě začalo sněžit. Ani to netrvalo dlouho než jsme došli k němu. Vytáhl z kapsy klíče a odemkl dveře, ani jsem se nestačila zout a sundat kabát a už jsem byla pod náporem jeho těla přimáčknutá ke dveřím a jeho rty začali drtit ty mé.

Snad se zatím líbí, jinak děkuji všem co to čtou. Dnes prvním dvoum co napíší komentář, tak napíši jednodílovku s kým bude chtít.

Dokonalá nehodaKde žijí příběhy. Začni objevovat