m.yg ♡ j.jk
Mohu se zamilovat do člověka, kterého jsem nikdy nepoznal ani neviděl?
|√| texting
|×| oneshot(s)
|×| short story
|×| long story
|×| another
Kniha je psaná skoro tři roky zpátky, takže to, prosím, neberte moc vážně :)
23.03.2020 - ?
...
Jungkook je velmi vtipný. Mám ho rád a jsem rád, že jsem mu napsal. Konečně je tady totiž někdo, kdo je ochotný si se mnou psát každý den.
Teď docela dumám nad tím, jestli si ty své nejzajímavější a nejpodivnější fakty jen nevymyslel, nebo jsou opravdu-pravdivé. Může mít někdo alergii na čtyřlístky? To by snad byl alergický i na štěstí, no ne?!
Doufám že jenom sranduje, a kdyby ne, tak snad mu čtyřlístky moc neškodí.
Nevím, co je zrovna důležitější, než psaní si se mnou, ale nechám to být. Zašklebím se a pohodím vlasama. (A/N: Ten Yoongiho cute úšklebek, snad všichni víte <3)
Co kdybych mu poslal svoji nějakou fotku? Roztomilou. Říká o mně přeci, že jsem roztomilý, tak třeba se koukne a uvidí, jak jsem poslal fotku, což ho naláká, rozklikne to a hnedka si se mnou bude chtít psát. V duchu se ďábelsky zasměju. Hahaa, to jsem to ale vymyslel. Myknu hlavou na stranu, našpulím své maličké rtíky a hodně sebevědomě se usměji se zavřenýma očima.
Budu muset ale vybrat nějakou starší – prostě nějakou né z nynější přítomnosti. Jsem moc líný a taky rozcuchaný, tudíž se fotit rozhodně nebudu. Ještě bych byl za ostudu.
*
ygg0309:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
*
A čekám. Čekám už pěkných pár minut, a stále se tam ani neukázalo to očičko, to abych věděl, že si zprávu prohlédl. Opravdu má asi něco důležitějšího na práci. Achjo.
Najednou mě popadla obrovská úzkost. Chtěl bych někoho moc obejmout.
Jen neodepisuje, to je v pořádku, Yoongi. Nebo se mu třeba vybil mobil. Možností je mnoho. Třeba ho zrovna někdo přepadl, snědl ho pavouk, měl hrozný hlad, volala ho máma, ať jí pomůže, chtělo se mu na záchod. Ne! To mně se chce na záchod.
Vystřelil jsem ze židle a mířil si to na toaletu. Nebylo to tak nouzové, no radši dřív, než se počůrám. Otevřu krásné bílé dveře od záchodu, jemuž zvednu prkýnko a rychle vykonám svoji potřebu. Pak samozřejmě spláchnu a o místnost vedle si umyji ruce - to je jasné.
Když se vrátím do pokoje, zavalí mě zase smutný a prázdný pocit. A když se cítím být smutný, začínám být také maličkatý. I normálně jsem dost soft osoba, nosím sukničky, roztomile se hihňám a jím moc jogurtu (jezení jogurtu je ale normální, ne?). Jenže když jsem smutný, jsem ještě maličkatější.
Docupitám malými krůčky k postýlce a tam si sednu na bobek. Jenže v tom nevydržím moc dlouho, a tak se pořád se složenýma nohama svalím na zádička. Zatáhnu si k sobě Tatu, jehož pořádně stisknu a nasaji vůni jahůdek. Moje maminka plyšáky totiž pere speciálně odděleně a přidává tam na mé přání jahodové aroma. Hrozně moc pěkně potom voní - jako teď. Je moc hodná.
