Editin černo-bílý svět

Tajemství

{o dva měsíce později}

Nechápu jak jsem si mohla myslet že ho miluju. Rychle jsem procházela školou. Honem domů říkala jsem si pro sebe. A skoro jsem utíkala. Už jsem byla před hlavním vchodem, když se však z čista jasna ze tmy vynořil Henry se zpykleneckým a strašidelným úsměvem na tváři. Věděla jsem co mě čeká ale snažila jsem se utéct. Snažila jsem se utéct před bratrem. Utíkala jsem dlouhou chodbou kolem tříd až k jídelně. Sakra sakra sakra. Tady jídelna končí a moje šance utéct před šikanou taky. Vím že za mnou běžěl ale ještě ho nevidím. V hlavě se mi zablýsklo, můžu se schovat do kuchyně. A honem jsem zalezla za pult vedle lednice. Už jde ale dává si načas aby mě vystrašil. Přiblížil se pomalým krokem ke stolům a potom zakřičel něco ve stylu musíš splatit dluh!

 Aha už vím kdo doopravdy je je to satanistycký blázen který má potřebu splatit svoje hříchy tím že mě zabije nebo aspon zmlátí.

Sakra sakra sakra. Nahrnuly se mi slzy do očí. Pomalu se přibližoval k pultu ale z druhé strany. Zatajila jsem dech. Nikdy by mě nenapadlo že se budu ve čtrnácti bát šikany od sedmnáctiletého kluka. Začal mě hledat. Mám šanci vyklouznout hlavním vchodem. Uběhlo tak 20 minut a stále mě nenašel, mám to štěstí. Vzdal to konečně a šel na chodbu, spátky a potom se díval do tříd. Dneska jsem byla poškole a právě je půl páté takže tady kromě nás a zbytku učitelů nikdo není.

Ted ted ted honem jsem vklouzla za ledničku a běžela k nouzovému východu. Uff uklouzlo mi když jsem vyběhla z kuchyně jídelny a šla jsem v klidu domů. Dneska jsem vyšla ze školy v pořádku ale zítra to bude ještě horší než obvykle.