Za hranice - sbírka autorských povídek

Ten dech v mé skříni

Bojím se mužů. Tak, a teď o mě víte to nejzásadnější. Je zvláštní, že člověk snáze  prozradí internetu svá tajemství a traumata, než živé osobě z očí do očí. Než mě začnete odsuzovat, měla bych říct, proč. 

No… nerada o tom mluvím, ale napsat to snad zvládnu. Před dvěma lety jsem se dost nešťastně dala dohromady s mým ex. Byla jsem naivní a uvěřila všem jeho slibům. Byl to tyran a já dokonalou obětí domácího násilí. Byl to můj pán a já jeho otrok. Bití a různé sadomaso praktiky, jako například pálení bradavek byly na denním pořádku. Naštěstí jsem se to jednoho večera odvážila říct mamce a ta poté zavolala policii. S mamkou jsem měla vždy dobrý vztah, ale ani psychiatr, ani jeho léky mi nepomohly zbavit se mé paranoi z mužů. 

A události posledních dnů mě ani v nejmenším neuklidnily.  

Jednou jsem přišla ze školy parádně zamyšlená a sotva jsem si vzpomněla na to, že potřebuje vynést koš. Hodila jsem tašku. Vzala jsem tedy velký smradlavých pytel, a vyšla jsem ven směrem k popelnicím. 

Když jsem tam došla, viděla jsem, že se v nich přehrabuje jakýsi divný pán. Bezdomovec asi. Začalo mi bušit srdce. Už už jsem viděla, jak mě někam zatáhne a…

Sakra! Musím se vrátit domů, už na mě jde panická ataka. Kleknu si na zem, a když třas trochu přejde, rozeběhnu se rychle k domovu. 

Vyběhla jsem po schodech. Horečně jsem hledala klíče, ale v tom jsem si uvědomila, že nejsou potřeba. Bylo pootevřeno. Zatraceně, že já v tom všem přemýšlení zapomněla zamknout! Co kdyby se někdo dostal dovnitř a něco mi ukradl? A nebo hůř, co když se někdo dostal dovnitř a čeká tu na mě? Sedla jsem si na svou šedou pohovku. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Už vím, že jakmile moje úzkost pomine, zase si budu připadat směšně. Ostatně jako vždy. Šla jsem si uvařit kafe a přemýšlela, na kdy mám termín k psychiatrovi.

Probudila jsem se v noci. Když jsem se podívala na svůj digitální budík, byly dvě hodiny. Moje máma mi vždy říkávala, že pokud se něco hrozného stalo, tak nejčastěji právě kolem druhé hodiny v noci. Chtěla jsem se jenom otočit na druhý bok a zase usnout, když v tom jsem si uvědomila, že se mi chce na záchod. Sakriš, nejraději bych to zaspala, ale dneska to prostě nejde. Takže jsem se, přemožena svými potřebami, pomalu zvedla z postele a šla jsem směr toalety. Víte co je ale nejhorší? Že záchod je až na konci dlouhé temné chodby. Ano, možná teď vypadám jako strašpytel, ale prostě ta nejistota, ta je pro mě nejhorší. Jak víte, hodně jsem si toho prožila, a snad bych mohla i říct, že jsem silná žena, ale psychiku člověk neošálí. Kéžby mohl. Už jsem v půlce tmavé chodby. A teď budu muset projít kolem té skříně. Je to velká, malovaná a neméně tajemná almara po babičce. Už od dětství jsem z ní měla respekt. Vždy jsem si představovala, že se v ní skrývají rozličná monstra a příšery, kterýma nás strašili rodiče za špatné skutky. To víte, byla jsem přeci jen dítě. 

Za babičkou jsem jezdila vždy o prázdninách. Byla to zvláštní žena. Vždy měla na hlavě ten svůj šáteček jako kouzelná stařenka z pohádky. A na kouzla jsem v její chalupě opravdu věřila. Tato stařenka si totiž libovala v různých tajných přihrádkách a dobře ukrytých skrýších, odkud pro mě vždy vytáhla nějaký pamlsek. Ale to už je všechno dávno. Kde jsou ty čisté a nevinné časy, kdy vás největší nepřítel byl strašák na zahradě? Pomalu jsem blížila k toaletám. Moje kroky se rozléhaly po celé chodbě. Ještě deset kroků. Devět… Osm… Sedm… 

Konečně jsem tam. Rychle jsem si sedla a svůj pohled soustředěně upírala na miniaturu světýlka z IKEI, ověnčená kolem dekorativní květiny. Taky jsem si mohla vzít baterku. Ach jo, za chvíli mě čeká ta dlouhá cesta znova.

Když už dokonám, co jsem potřebovala, zvednu se, umyju si ruce a potichu se vyplížím ven. Klid, říkala jsem si, za pár chvil je to za mnou. A na druhou stranu jsem si říkala, copak dospělá žena může takto vyšilovat? Ano, asi si říkáte, že je to kvůli mému příběhu, ale my jsme silné ženy. A za druhé si myslím, že ani nikomu jinému není příjemné, jít po tmavé chodbě, uprostřed níž stojí… Najednou se ozve zavrzání. Co to sakra. Ztuhnu jako solný sloup a nastražím uši co to jen jde. Už nic neslyším. Ale přeci jen. Jakoby někdo dýchal v mé skříni. Vzpamatuji se a rychle vběhnu do pokoje. Vlezu pod peřinu a jsem přesvědčená, že už nejspíše neusnu. Opak je ale pravdou. Usnula jsem celkem rychle. Sama se tomu divím. 

Druhý den jsem si řekla, že mi asi nezbývá nic jiného, než se do té skříně podívat. A proto hned odpoledne, když jsem přišla domů, jsem se vydala nahoru, abych jí probrala. Připadala jsem si trochu směšně, že mě to včera tak vylekalo, ale přeci, tma je faktorem strachu, takže se asi není čemu divit. 

“Byla jsi jenom unavená.” Říkala jsem si, když jsem kráčela tou chodbou, nyní zdaleka ne tak temnou jako minulou noc. Skříň tam stála, v celé své tajemnosti a já se připravovala na ten moment, až jí otevřu a zjistím, jaké tajemství skrývá. Z almary se ozvalo zašramocení. Ztuhla jsem, ale nakonec jsem sebrala odvahu a pokračovala. Nikdy předtím jsem se tam pořádně nepodívala, jaksi jsem počítala s tím, že jsem tam odložila jenom nějaké krámy. Ale… co když tam mám myši? Hm… to by přeci nevysvětlovalo to dýchání. No, ať to bylo, co to bylo, teď se to dozvím.

Otevřela jsem. A instinktivně jsem odskočila. Když jsem se ale podívala pozorněji, zjistila jsem, že tam opravdu není nic horšího než nějaké krabice. Přeci jenom, ta skříň je faktorem strachu sama o sobě, babička byla milá, ačkoli trochu podivínská. Měla ráda všelijaké starodávné kusy nábytku. Jako včera si to pamatuju, co jsem k ní coby malé dítě jezdila na prázdniny. Ty její skříně… všude měla nějaká tajná dvířka, na která jsem tam občas narazila a která na první pohled nebyla ani vidět. Jémine, ta tam měla krámů. Ještě pár měsíců po tom, co zemřela, jsem měla celý byt plný jejích harampádí. Ale tak… O mrtvých jen v dobrém.

Tentokrát nebylo po ničem podezřelém ani vidu, ani slechu. 

Ale stejně jsem byla raději, když už bylo po všem. Šla jsem se dívat na můj oblíbený pořad před tím, než se začnu zase několik hodin učit do školy.  

Den na to byla sobota, a já byla ráda, že už konečně nikam nemusím. Že mám dneska alespoň víkend volný. Šla jsem si udělat toasty s Nutellou. Vzala jsem si je s sebou nahoru do ložnice, ale v tom jsem si uvědomila, že jsem si dole zapomněla mobil. Rychle jsem položila toasty před dveře od ložnice a běžela dolů. 

V kuchyni jsem rychle nahmátla svého nejcennějšího mobilního přítele a šla opět nahoru. Ihned jsem zamířila do ložnice a svalila se na postel. Po dvou hodinách projíždění instagramu a chatu s kámoškami jsem si uvědomila, že mám docela hlad. Sundala jsem si sluchátka z uší a vyšla ven. A v tom jsem si vzpomněla na toasty. Nikde po nich nebyla ani stopa. Jen prázdný talíř v rohu chodby. Sakra, určitě jsem je už snědla a úplně na to zapomněla. Bože, jednou někde zapomenu snad i svůj mozek.

Později odpoledne zavolala Agáta, moje nejlepší kamarádka, jestli se s ní, a pár dalšími lidmi nechci někde scuknout. Mile ráda jsem souhlasila, aspoň mi to pomůže přijít na jiný myšlenky. 

Šli jsme do kavárny. Preferuji totiž klidnější místa. Možná že dnes se konečně někomu svěřím se svými problémy.

Ale upřímně nevím. Jak to budou ostatní brát?

“Už je na tebe všeho asi moc, měla bys navštívit terapeuta.” “Jsi paranoidní” 

Tyto věty mých přátel a příbuzných mi zní v hlavě už pár týdnů. Nic se nezměnilo. Názor jsem nezměnila, strach se nezmínil.

Až do dnes. Dneska u nás na návštěvě byla mamka, a když jsem se jí konečně odvážila se vším svěřit, šla se se mnou podívat do babiččiný skříně. Nikde nic podezřelého nebylo. 

Jen co za ní zaklaply dveře, rozběhla jsem se s pláčem na horu a zády se opřela o onu starodávnou almaru. “Mají pravdu”, říkala jsem si pohupujíc se dopředu dozadu. “Všichni to vědí, jsem jen paranoidní, nic víc!”

“Ano, to mají pravdu.” Ozval se hlas ze skříně. Jen jsem pokrývala hlavou a šla si lehnout. Už je na mě opravdu všeho trochu moc.