Za hranice - sbírka autorských povídek

Pod širákem

Příjemné teplo a tíha se rozlily celým mým tělem s tím, jak jsem se ještě více zachumlal do spacáku. Tyhle večery, kdy s kamarády přespávate pod širákem v teplých letních nocích mají svojí vlastní atmosféru.
Přijdete si tak nějak více propojeni s přírodou. Jenom tak existujete a poslouchatáte šumění lesa.
Podíval jsem se nad sebe. Přes siluety stromů jsem viděl hvězdnou oblohu. Les jakoby žil. Rozšířené stavy vědomí a poznání mne vždy fascinovaly. Vždycky jsem toužil cítit něco, co ostatní necítí a tak alespoň poodhrnout ten závoj běžné reality.
Vždyť tu musí být tolik úžasných věcí, které nevnímáme, a vlastně z nějakého důvodu ani většinou vnímat nechceme. Proto jsem si nechal do levé ruky nainstalovat rozšíření, které mi dovoluje na kůži vnímat ionizující záření a jelikož je poměrně citlivé, všimnu si i drobných výkyvů.
Dám si ruce za hlavu a jen tak sleduju oblohu. Přijde mi, jako by mi mihotající hvězdy zpívaly ukolébavku a jakoby mne vábily k sobě. Zvali mne tam domů, ať to je kdekoli…
Vím, že někde daleko, daleko odtud existuje nějaký tajemný svět, na kterém jsem žil v minulém životě. Nikdy mi role člověka tak úplně nevyhovovala.
A proto jsem se od ní časem odprostil. Nevím, co jsem teď. Nevím ani, zda jsem muž či žena. Zvíře, člověk, kyborg, či prostě jen duše, jas, který na relativně krátkou dobu vklouzl do tohoto těla, aby z něj později vylétl tak lehce, jako tehdy přišel. Lidé mi nerozumí. Myslí si, že když si dávám elektroniku do těla, tak musím nenávidět přírodu a Pána Boha. Ale to není pravda, naopak, mám k přírodě a stvořitelským silám takový obdiv, že je chci zkoumat co nejvíc. Povzdechnu si a otočím se na bok. Blíž k ohni. Slyším ještě kamarády, jak se baví a pokuřují či pohulují.
Je to příjemné, být takhle v lese, u ohně. Krásně prohřívá a uklidňuje tělo i mysl. A mně těžknou oči a tak je zavřu a jen pozoruji obrazce, které mi přes víčka kreslí oheň a má obrazotvornost. Nechám myšlenky, aby samy pluly tam, kam se jim zlíbí.
Les je magická záležitost, jako malý jsem věřil na lesní skřítky a víly. Někdy si říkám, že tam žijí i dnes.
Co když tam v mém dětství doopravdy žili jen proto, že jsem věřil tomu, že tam žijí? Co víme o realitě? Můžeme meditovat, můžeme užívat psychedelika, můžeme si dávat kyborgány, ale mám pocit, že nám něco stále uniká.
Myslím, že se na realitu díváme špatně. Jako na něco objektivního.
A přitom je realita zcela ryze subjektivní záležitost.
Mění se v závislosti na tom, v jakém stavu je naše tělo i mysl, ohýbá se, nebo mizí dočista.
Kdo mi to šeptá do ucha? Trhnu sebou, ale pak si uvědomím, že už jen slyším své vlastní podvědomé myšlenky a můj mozek mi živě přehrává náhodná slova a zvuky, což je znamení toho, že usínám.
Povídám si se svými myšlenkami a jakoby z dálky slyším hlahol kamarádů a praskání ohně. Jako bych se ocitl v jakémsi kokonu, ve svém vlastním vesmíru, cítím se odproštěn od všeho. Jen jako chomáček vědomí, které se za chvíli rozmělní jako plyn. Plyn plný částic, které cítím na ruce. Teď… teď, teď. Teď dlouho nic a teď dvě za sebou. Nevím proč, ale když prolétnou dvě nebo víc rychle za sebou, přijde mi to roztomilé. Snad jako taková rodinka, která se drží při sobě. A najednou jsem mezi nimi. Létám v prázdnotě, aniž bych si uvědomoval zvláštnost celé této situace. Prolétávám mezi radioaktivními částicemi, které do mě naráží jako meteority. Nesnažím se utéct, vím, že mi nic neudělají. Jen tak prolétám prostorem. Ale částicí, nárazů je mnohem víc. Prostor kolem mne zrychluje a já se v nich topím jako v plastových kuličkách v dětském centru, když jsem byl ještě malý. Snažím se plavat. Najednou se mi před očima vynoří barevné kuličky tak velmi živě. Nevím, co mezi nimi dělám, ani mne to nějak netrápí. Nevím nic o tom, že by věci, které naprosto postrádají logiku, měl můj mozek brát jako špatné. Ale kuliček už je moc. Tlačí na mé tělo. Narážejí do něj. Chci utéct, ale nemám kam. Jedna z nich mne neobyčejně tvrdě uhodí do ruky a já sebou trhnu. Zamrkám. Z nějakého důvodu už nejsem ani ve vesmíru, ani v dětském zábavním centru, ale u táboráku s čtyřmi mými kamarády a kamarádkami, z nichž jeden drží v ruce svůj poměrně dost zářící kousek smolince, který si sem přinesl speciálně kvůli mně a celý den mne s ním provokuje. „Nevidíš, že usínám?“ obořím se na něj trochu rozmrzele. „Sorry kámo,“ zasměje se, a je z něj cítit tráva, „ale chtěl jsem vědět, jestli se ti radiace objevuje i ve snech. Jestli se ti třeba díky mně bude zdát o Černobylu!“
„Objevuje,“ odvětil jsem stroze, protože jsem nechtěl být vyrušován, „ale ty bys měl s tím kamenem mazat, než zařídím, aby se nebezpečné velké množství radioaktivity objevilo i v tvém organismu.“ Otočil jsem se a doufal, že má výhrůžka, kterou jsem v žertu myslel méně, než bych si byl ochoten připustit, zabere.
„Nojo ty náš dozimetre, už se klidím. Dobrou a zářivý sny!“ Zasměje se.
Opět odešli k táboráku a začali se bavit. Otočil jsem se na záda a dal si ruce za hlavu. Sledoval jsem hvězdy. Ta obrovská vesmírná tělesa, která se nám jeví tak malinká. A pak přišel onen již mnohokrát popisovaný pocit. Cítil jsem se tak malý vůči celému vesmíru. Ačkoli… vlastně jsem cítil ještě něco. Cítil jsem nekonečnost a velkolepost své vlastní duše.
Veškerenstvu přeci vůbec nezáleží na tom, jestli jsem muž, žena, hetero, homo či veškeré variace mezi dvěma póly.
Najednou jsem cítil, jak mi po tváři stékají slzy.
Proč musí být na světě tolik násilí? Stačí, aby se bytost něčím odlišovala a hned je nenáviděna. Ach jo, kolikrát sám schytal výhrůžek násilím. A přitom já jsem na tomto světě tak šťasten. V míru sám se sebou. Je to jako kdyby ti, co nejvíc nenávidí, v míru se sebou nebyli vůbec.
Černoch, běloch, asijská rasa, muž, žena, člověk, zvíře, kyborg… však to jsou jen znaky našeho těla proniknuvší do naší identity, proč se tedy kvůli nim vedou takové války? Proč je tolik násilí jen proto, jakému náboženství člověk věří?
Lidé nejsou v míru sami se sebou, přišlo mi opět na mysl, kdyby měli vyřešený sebe, nemuseli by řešit druhé.
Před očima mi najednou vyvstane tisíce obrazů lidského utrpení.
Nahá holčička prchající před Napalmem ve válce ve Vietnamu, člověk hořící v kleci odsouzen k smrti islámským státem, zabití mnoho lidí jen kvůli barvě jejich pleti či sexuální orientaci. Židé v Osvětimi… Co si ti lidé myslí, když vidí oči své oběti, jak z nich odchází život? Jatka. Líhně. Klece. Terorizovaná zvířata. Zdevastovaná planeta, Matka Země… Matka Země, starostlivá rodička, která se nás snaží vychovávat jako své děti, ale ti na ni už neumí myslet, zdevastují ji tak, že večer ulehne s horečkou, ale přesto ví, že ráno musí vstát a opět svým dětem nachystat snídani před odchodem do školy.
Přijde mi, že lidstvo způsobující si násilí je jako sebepoškozující se člověk. Působí to utrpení, ale zároveň dočasnou úlevu a útěk z reality a od svých vlastních problémů a komplexů. Proč by jinak lidé měli důvod válčit, zabíjet se?
A pak mi někdo na internetu napíše, že bytosti jako já jsou ten důvod, proč by války být měly.
Rušíme staré pořádky. Ale to není špatně. Jenom chceme lásku a přijetí.
Bytosti, jejichž těla byla na chvíli klinicky mrtvá a jejichž duše vylétla z těla, aby se na vše podívala trochu s odstupem, z věští výšky, hovoří o tom, že klíčem ke všemu je láska.
Jak tato myšlenka vždy ve mně rezonovala.
Láska. Bezpodmínečná. Kousek Boha, který si každý nosíme v sobě. Studánka. U někoho krásně čistá, průzračná, udržovaná… u někoho zarostlá, kalná, jakoby potažena vrstvou hlenu.
Otočím se k ohni. Doléhá sem vůně trávy. Vůně Pražských ulic, víru mladého života. Pocitů moci i úniku před realitou, či naopak zklidněním a pohroužením se do sebe…
Lidé, kteří si občas ubalí jointa… a pak si jdou pro mléko…
… mohou mít zvláštní náladu, pokud jde pavouk nakoupit…
A stará Jeremiáška zachřestí zuby v mýdlové nádivce…
Zavrtím hlavou. Cože?
Chtěl jsem říct, že lidé, kteří…
Lidé kteří co? Kytka se zlobí a jí rýži z kantýny, makaróny tančí makarénu…
Liška, která jde po ulici…
…
„Cože?!” vyhrknu až příliš nahlas, ale vypadá to, že si toho nikdo nevšímá.
Pak teprve si uvědomím, co se stalo. Můj mozek je už moc unavený na přemýšlení a jediné co chce, je spát.
Proto se rozhodl mne na krátkou dobu odpojit. Musel jsem na chvíli usnout.
Naposledy jsem se podíval na hvězdy, pak na své kamarády u ohně, na les, a na své ruce, syntézu biologie a kybernetiky.
Zavřel jsem oči. Slyšel jsem jen šumění lesa. Sem tam o mne štrejchla nějaká radioaktivní částice.
A v tom tupém ztlumení všech smyslů mne napadne poslední myšlenka. Ve spánku jsme si všichni rovni. Černoch, běloch, hetero, homo, autista, neurotypik, zvíře, člověk, kyborg… Všichni spíme stejně. Naše duše a ega se na čas rozmělní. Zapomeneme na svá těla, která nám mnohdy působí tolik bolesti a utrpení a na krátký čas se staneme jednotou s vesmírem.
Minulost, budoucnost a přítomnost se rozřeže…
Ne, rozmaže…
Chtěl jsem říct…
Roz…
...