# Lullabies

# Everything is temporary anyway.

Znám od té kapely jednu písničku, ale stejně stojím před klubem a třesu se zimou. 

Ječím a odcházím před koncem. Zdá se mi, že se jenom tak... kymácím. Sotva zvedám nohy ze země, ale stejně se hejbu nějakým směrem. V autobusu si zpívám. Nemůžu to vyhnat z hlavy, je to tam, tak jaksi pevně - asi tomu moc nerozumím. Asi si nechci nic vesvětlovat.

Na většině koncertů přijde část, kdy se stěny zbortěj a já se rozbrečím. Neberu to jako špatnou věc... vlastně bylo dost zvláštní tentokrát odcházet bez rozmazaný řasenky. Asi moje chvíle měla teprve přijít. Ten moment určenej pro roztrhání těla a upuštění páry, chvilkový já tady určitě umřu a potom smích nad vlastní... nevím, asi absurditou. Vlastně jsem to celou dobu postrádala... jako když se loučíte bez polibku. Jako když něco schází.

Už vím, že jsem tam neměla chodit, ale je moc pozdě.

Neudělala jsem nic špatně, protože jsem tady.

Znovu pláču, ale to nevadí. Zas a znova se vzdávám, podlíhám, ustupuju něčemu, co asi vede až k úplnýmu okraji. Tahle bolest je tlumená, jsem z ní někde vysoko, ale střízlivá. Už nemůžu, ale ženu se dál a když to nejde, zatínám zuby, otisky zůstávaj, několik dní jen přivírám oči nad vším, co vidět nechci a co mě děsí, děsí až do morku kostí. 

Prý na tom nezáleží. Když spadnete, můžete prý zůstat ležet, nebo se plazit. 

Jenže já už mám hodně odřený břicho. 

Pořád jsem živá. Občas tahle myšlenka pořád vyvolává to zmatený bušení srdce, tak silný, až to skoro fyzicky bolí. Jako po dlouhým sprintu. Ale asi tady jsme od toho, abychom si zvykali na bolest. Abychom s ní žili... a zůstávali naživu. 

Nejsem. Celý dny jenom čekám, až nebudu. 

Sedím tam na podlaze, třes v rukou pomalu pomíjí. Zalejvá mě ledovej, houpavej klid, kterej nejspíš jenom znamená, že všechno se jenom zhorší. Nevadí mi to. Opírám se o vanu plnou horký vody a dejchám a je to o moc lepší, než jaký to bylo před pěti minutama. Chci se zeptat... proč je to vždycky večer o tak moc horší? A opravdu mám čas čekat? Vždycky je to stejně legrační, protože prohrávám. a říct to... komukoliv... by znamenalo znovu selhat, znovu vypadat jako slaboch. Důvod k tomuhle všemu neexistuje. Jsem tady jenom já. Mluvím k bohu a on mě neslyší. Už pár měsíců mi nebere telefony.

A pravda? Tohle mě ničí úplně nejvíc.