# Lullabies

# Will you even look back when you think of me?

Hučelo mi v uších. Bylo to to první, čeho jsem si všimla, jako kdyby se všechno ostatní prostě rozplynulo. Zůstal jen ten šum, moje prázdná, hloupá hlava, pocit, že jsem kilometry nad zemí a nemůžu zastavit to padání dolů. Věděla jsem to celou dobu - že to přijde, že před tímhle krokem budu stát. A asi jsem měla být nervózní, že se to děje... Rickyho hlas jsem zaslechla i přes ten šum, zvládnul se probojovat přes tu zeď kterou jsem kolem sebe tak pracně stavěla. V periferním vidění jsem zahlédla jeho siluetu, jak usedá vedle mě, bere mě za ruku.

"Teď už budeme navždycky spolu," zašeptal.

Ztěžka, pomalu jsem polkla. Trvalo celé roky, než jsem k němu otočila hlavu. Vnímala jsem každou minutu, která mě dělila od té chvíle, kdy jsem se měla zvednout ze židle a... opustit svůj domov. Opustit ho. Opustit celý ten svět, ve kterém jsem doteď žila. Řekli moje jméno. A já se neohlížela na Rickyho, nedívala jsem se, jak se usmívá a je na mě hrdý, jak plánuje náš život bok po boku. Asi by bylo snadné ho milovat.

"Nezlob se, prosím," opakovala jsem celou tu cestu, sledovala krev tekoucí po mé dlani poté, co jsem to přehnala a zajela nožem příliš hluboko. Zdálo se mi, jakoby celý svět utichnul.

Někdo se mě ptal, jestli to nechci trochu přiškrtit, aby to tolik nekrvácelo. Něčí ruce mě plácaly do ramenou a já tiskla zuby k sobě, abych se na něj ani jednou nepodívala. Začínala jsem vnímat lidi kolem - většina vypadala šťastně, některým se v tváři odrážela lehká nevolnost. Těžko říct, jak jsem se cítila já.

Viděla jsem ho, jak vstává, cítila v zádech jeho pohled, se zatajeným dechem sledovala, jak ostří nože zajelo do jeho čokoládové kůže a kapky krve tekoucí po jeho prstech. Rysy jeho tváře ztvrdly, oči byly jen led, prázdno. Zdálo se mi, že se svět nějak rozpadnul, když se ke mně otočil zády a zmizel mezi lidmi, kteří už ale nemohli být dál moje rodina.

# Inspirováno knihou Divergence