# So when they say they don't believe, I hope that they see you and me.

100 4 2
                                    

Myslím, že někde v hloubi duše mě musel vždycky nenávidět. Tím myslím... doopravdy nenávidět, ne si to jen namlouvat, nebo předstírat. Svým způsobem to možná potlačoval víc, než cokoliv kdykoliv předtím, ale on byl vždycky trochu špatný herec. Nikdy se nenaučil tu věc se skrýváním smutku a štěstí, protloukal se a zkoušel lhát. 

Jenže já jsem pořád jeho sestra. Jeho jediná sestra. Vlastně jeho jediný kdokoliv. Samozřejmě, že poznám, když lže. Poznám znechucení v jeho očích, když se na mě dívá, poznám, že má strach. Strach ze mě. 

Myslím, že se s tím nikdy úplně nevyrovná. Vidím to v tom způsobu, kterým otevře dveře mého pokoje, s rouškou přes pusu a rukama v kapsách mikiny. Jako kdybych byla nakažlivá... I tak mu vlasy trčí do všech stran, takže mám chuť vstát a začít křičet, proč nevidí, jak moc ho miluju. Možná to s vlasama nesouvisí. Byla by hloupost se ptát, proč mě nenechá se vzdát - vzdát se pro něj. Takhle mě alespoň může tiše nenávidět. Je to uklidňující. Stejný způsob pravidelnosti jako východ slunce a záchvaty pláče, padání hvězd. 

"Co jsi udělala?" zeptá se narovinu, bojí se přijít ke mně blíž. Jsem zelená a třesou se mi ruce, ale ráda bych mu připomněla, že ani on nevypadal vždycky nejlíp. Můj obličej už nevypadá tak jako dřív. Nevím, jestli pochopí.

"Zapálila jsem si vlasy."

"Zapálila sis vlasy?!" zopakuje hodně pomalu a soustředěně. Je legrační, že se ptá i když mám kolem hlavy obvaz a popáleniny. Ruce, obličej, krk. Neunikne mi, jak zoufale rád by natáhnul ruku a pohladil mě po tváři, ale už si není jistý ani tím. "Mohla jsi umřít, Charlie."

"I ty můžeš umřít," odtuším klidně, "můžeš umřít mnohem víc než já a to si ani nemusíš zapalovat vlasy. A já se odmítám dívat, až se to stane. Protože se to nestane, rozumíš?"

"Zabráníš tomu?" prskne po mně ty slova. Vzteká se jako malé dítě. Neměl by, ale nemůže se pomoct. A já mám strach. 

"Chci, abys dostal to srdce. Nic víc. Vezmi si srdce a já se přestanu pokoušet...," nedořeknu. Začne se smát. Je to hodně zoufalý, naštvaný smích.

"Když si ho vezmu, tak,-" 

"Umřu. Přesně tak," přikývnu. Dívá se na mě, rukou si hraje s náušnicí v uchu. Otevře pusu a zase ji zavře, když neví, co víc říct. Mohl by vyjmenovat všechny moje hloupý pokusy, ale k ničemu by to nebylo. Mohl by mi říct, co všechno mě čeká, ale ani tím by nic nezměnil. Když se na mě znovu podívá, v očích má slzy. 

"Mám... mám žít bez tebe? Mám tě nechat umřít, abych mohl sám jít dál?" zamrká. Jen přikývnu. Chtěla bych říct, že už jsem přestala žít mnohem dřív, že už nechci chodit někam dál. Ale nestane se to.

"Neměl ses o tomhle vůbec dozvědět," zavrtím hlavou. "Dali by ti srdce, nemuseli by ti vůbec říkat, čí je. Mohl by sis ještě nějakou dobu myslet, že jsem pořád zavřená v ústavu, než by tě jednou napadlo, že mě navštívíš. Ale zachránili mě. Už zase. Bála jsem se, že to nestihnou a ani nepůjdu... použít, ale oni... nějak se jim to povedlo."

"Jsi šílená," řekne a obrátí se k odchodu. Nesnažím se ho zastavit, sleduju jeho záda mizící v chodbě, zaposlouchaná do pravidelnýho pípání tepu svého srdce. Ruku si položím na prsa, najednou unesená tím pohybem pod žebry. Možná je to celý trochu hloupý... ale v nemocnici mají spoustu zástrček do elektřiny. 

# Mám takový dotaz... pár lidí mi psalo, že by k téhle povídce uvítali pokračování. Nejsem si jistá, nebyl to záměr. Takže, myslíte, že by to mělo smysl? Mohla bych to zkusit, roztáhnout to třeba na tři až pět dílů, ale nevím, jestli stojí za to do toho investovat víc času. 

# LullabiesKde žijí příběhy. Začni objevovat