# Lullabies

# In the pain there is healing.

Ve skutečnosti jsem nikdy nebyla dost dobrá. Nebyla jsem dost dobrá na nás dva, dost dobrá pro tebe a pro to, kým jsi v mých očích. Asi bys přišel o dva kroky blíž ke mně, kdybys to teď četl. Trochu by ti zacukaly koutky úst a oči by zalilo sklo. A byl bys přesně jako vždycky - někdo, koho nedokážu přestat milovat. Někdo, kdo nikdy nebude pro mě a pro koho nikdy nebudu já. Byl bys zase ten jedinej dotek na světě, pod kterým dokážu vybouchnout a přežít to, trochu odřená a zlomená, se srdcem plným střepů. 

Občas bych chtěla, aby se pro mě zastavil čas. Nejsem si jistá, že bys mi mohl někdy rozumět. A jestli ne ty, tak kdo potom? Jestli nepatřím k tobě, tak ke komu potom? Ani nevím, jestli se moje ruka ještě tak dobře schová do tvojí dlaně a jestli v tu chvíli pořád ještě prohrává gravitace. Jako dřív. Mohlo by mi někdy stačit nekonečno? Třeba jen proto, abych mohla všechno říct, potichu a jen tak polohlasem, ale dost blízko, abys slyšel?

Většinu času mi prostě jenom chybíš. Zní to až moc snadně, jako hra na to, kdo z koho. Zasloužíš si tentokrát vyhrát... pokud to byla celou dobu jen hra,

Chci, abys věděl, že se doopravdy snažím. Že bojuju, i když to tak nevypadá. Neviděl jsi mě brečet. Neviděl jsi, když běhám po koupelně a zkouším zbořit všechny stěny. Jsem si jistá, že to vypadá legračně. Jednou to zvládnu a začnu se smát. Hodně a nahlas. Polohlasem, ale dost blízko. Abys slyšel.

Všechno co chci je, abys zmizel. Nebo se objevil. Vím, že bys mě chytnul za zápěstí a přitisknul mě k sobě, držel mě tak pevně, až bych měla předloktí plný modřin. Láska bolí, pamatuješ? Nikdy jsi to neměl zpívat a dívat se u toho na mě. Nebylo to fér. 

Lhala jsem pokaždé, když jsem říkala, že jsem silná. Pokaždé, když jsem tě odstrčila. Ale já neumím být zraněná - a utíkám tak dlouho, až se zraním sama. Asi nejsme jen text písničky, ale někdy nás hledám právě tam. Jsme trochu jako punk a k životu nám stačí čtyři akordy a pár slov, který se opakujou pořád dokola. Začnem a zase skončíme. 

Chci tě držet za ruku. 

Mám tě ráda. 

Nebudeme o tom mluvit. 

Ale chybíš mi. Takže... chybím ti já? Je nějaká hloupá možnost, že dostanu ještě jeden úsměv?