slytherin mudblood 2 | draco malfoy

kapitola 6 - Kdyby mu někdo dal na výběr...

Vzbudila jsem se dneska poměrně brzy. Měl se konat famfrpálový zápas, který jsem si nemohla ujít. Ron se měl dneska předvést a já tam chtěla být, abych jeho, Ginny a samozřejmě i zbytek týmu mohla podpořit. I když bych správně měla stát na zeleno bílé tribuně, nijak mě to netížilo.

Na famfrpálovém zápase jsem byla celou dobu s Miou. Povzbuzovala, fandila, tleskala i za mě, zatímco já jsem jen němě seděla na tribuně a nevnímala jsem okolí. Párkrát se na mě moje kamarádka otočila a ptala se mě, co se děje, ale já sama nevěděla.
Něco mě tížilo. V podstatě celou tu dobu jsem opět a zase nepřemýšlela nad nikým jiným než nad mým blonďáčkem. Rozhodla jsem se, že si to s ním dneska definitivně vyříkám, a jelikož jsem ho neviděla nikde na famfrpále, musel být v hradu. Sdělila jsem Hermioně, že mi není dobře a jdu si lehnout, zatímco ona jen starostlivě přikývla a dál se neptala. Věděla, že potřebuji být sama, poznala, že lžu. I tak jsem si z toho ale hlavu nedělala a mou prioritou bylo najít Draca.

~

Bloudila jsem hradem. Byla jsem snad všude, ale Draca jsem nikde najít nemohla. Nechápala jsem to! Byla jsem snad všude, kde by mohl být. Ve společence, ve svém pokoji, na dvorku, v chodbách, na našem místě... Všude. Když jsem ho ale ani po několika dalších minutách nikde najít nemohla, zkusila jsem ještě poslední místo. Sovinec. Nevím sice, co by tam v tuhle dobu dělal, ale za zkoušku to stálo. Stejně jsem musela ještě poslat dopis rodičům.

Když jsem vystoupala i na poslední schod do sovince, rozhlédla jsem se. Potom jsem jen zklamaně svěsila ramena a poraženě jsem přešla ke Corvicii. Usmála jsem se na ni a jemně jsem ji pohladila po jejích lesknoucích se peříčkách.

,, Corvicie, ty uhlíku můj... Kdybys tak jen věděla, co mě trápí... " povzdechla jsem si a do pařátků jsem jí dala můj dopis pro rodiče. Potom jsem ji už jen vypustila a sama se opřela o kamenné zábradlí, když jsem za sebou slyšela spěšné kroky, které se vzdalovaly. Rychle jsem se otočila a utíkala jsem za dotyčným. Podle těch jeho skoro bílých vlasů jsem ani nemusela hádat dvakrát, kdo to byl.

,, Počkej! Draco, stůj.. " zakřičela jsem na něj zoufale. Spomalil a následně i zastavil, poté se váhavě otočil. V jeho obličeji jekoby nebyly žádné emoce. Žádné city. Připadal mi tak chladný a nedostupný, až jsem nevěděla jestli takový teď doopravdy je, nebo jestli je to jenom přetvářka. Nechápala jsem to...

,, Draco.. " zašeptala jsem a ruku jsem mu položila na tvář. Ucukl, a tak jsem ruku zklamaně stáhla zpátky. Do očí se mi začaly hrnout slzy.

,, Co se to s tebou stalo? Proč se mi vyhýbáš?" zašeptala jsem. Musela jsem se hodně přemáhat, abych své slzy co nejdéle udržela v mých očích. Nechtěla jsem před ním vypadat jako troska. Chvíli mlčel. Nic neříkal a jen svým pronikavým pohledem zkoumal můj obličej. Netušila jsem, co se mu honí hlavou. Zato já jsem věděla, co se honí hlavou mě - starost. Starost o něj. Podle jeho tmavých kruhů pod unavenýma očima, ledabyle upravených vlasů a prázdného výrazu jsem poznala, že se něco děje. A to něco mi ho bralo. Přímo před očima..

,, Tohle jsi chtěla. Takhle jsi chtěla, aby to dopadlo. Ne my, ne spolu... Jen ty a já. Odděleně. Tak máš, po čem jsi tak toužila!" vyprskl na mě jedovatě, což mě zmátlo. Měl pravdu, ale.. Ne. To nemohl myslet vážně...

,, T-to... To je sice pravda, ale.."

,, Tak vidíš! Máš, cos chtěla, tak už mi dál nestůj v cestě!" přerušil mě a chtěl odejít, ale já ho zastavila. Chytla jsem ho za zápěstí a donutila jsem ho, ať se na mě podívá.

,, Ty.. Stal.. Stal jsi se smrtijedem, že ano..? " modlila jsem se, ať řekne ne. Ať řekne, že by to nikdy neudělal. Ať řekne, že se mýlím. Na chvíli jeho oči jakoby změnily pohled, zatvářil se provinile.. Ale ve vteřině byl jeho původní výraz zpátky. Se strachem v očích jsem čekala, jak bude reagovat a upřímně jsem čekala všechno, jenom tohle ne..

,, Výborně, kápla jsi na to. Nebo mám snad říct, že Potter na to kápl? Víš, já nerad prohrávám. Je jasné, že tuhle válku Pán zla vyhraje a až se to stane, chci být já ten kdo na tom bude líp. Proto se už prostě smiř s tím, že něco jako my dva už neexistuje. Nemůže... A existovat nebude. " vyštěkl, obešel mě a ztratil se v temnu chodeb. Já bolestně padla na kolena uprostřed chodby a začala jsem hlasitě vzlykat...

Pohled Draca

Musel jsem. Musel jsem to udělat a zlomit jí srdce. Musel jsem odejít jako první, protože vím, že ona by nikdy neodešla. Je až moc ochranářská a bojovná na to, aby mě v tomhle nechala samotného. A to já dopustit nemohl, musel jsem ji od Pána zla držet dál, tak, jak to původně chtěla. A nic nesmělo odvádět pozornost od mého úkolu. Ani ona...

Bolelo mě to, strašně moc. Vidět to zklamání, smutek a bolest v jejích očích. A to, jak začala přiškrceně vzlykat, když jsem odešel, mi na tom ještě víc přidalo. Sám jsem nemohl zadržet slzy. Rychlým krokem jsem mířil do mého pokoje, kde naštěstí teď nikdo nebyl.

Propukl jsem v pláč.

Doteď jsem své pocity byl nucen držet v sobě, ale pravda je taková, že už jsem sám nemohl. Jak mám k sakru zabít Brumbála? Mého profesora, jednoho z nejsilnějších kouzelníků všech dob? Jak mám chránit Charlotte, matku, otce a zároveň sebe, aby jsme všichni tuhle válku přežili? Jak mám přetrpět tohle všechno, když to jsem jen... já?!
Já, Draco Malfoy. Obyčejný srab, který v životě nic nedokázal. Který by se na stranu zla nikdy nepřidal, kdyby mu někdo dal na výběr...