slytherin mudblood 2 | draco malfoy

kapitola 4 - Obliviate

Pohled Draca

Stál jsem za rohem té nejodlehlejší chodby v hradu a naslouchal jsem jejím vzlykům. Nevěděl jsem, proč pláče nebo co se stalo, ale nedokázal jsem jít za ní a zjistit to. Něco mě drželo zpátky a to něco bylo tetování na mé ruce. Nedokázal jsem za ní jít i přes to, že jsem ji jako jedinou osobu v mém zkaženém životě miloval. A pořád miluju!
Tak dlouho mi trvalo si přiznat, že jsem se do té pitomé Jonesové zamiloval a tak dlouho mi trvalo, než mi došlo, co je to za hloupost.
Chtěl jsem s ní být, vážně chtěl... Ale nešlo to. Pán zla mi dal úkol a já ten úkol musím splnit. Věří ve mě. Spoléhá na mě. Vybral si mě a to je čest. Jak pro koho...
Toužil jsem po tom si k sobě Charlie přivinout. Obejmout jí a říct jí, že se nic neděje. Že všechno bude v pořádku. Že ji ochráním před Pánem zla i vším zlým, co nás potká. Ale nemohl jsem. Byl jsem srab a navíc.. Nevěděl jsem, jestli tohle vůbec přežiju. Jestli úkol, kterým mě můj pán pověřil je spíše zkouška nebo past, do které jsem se chytil.
Už dlouhou dobu jsem věděl, že to nedokážu. Že nedokážu zabít nikoho, natož mého profesora. Už jen z té představy na prázdnotu v jeho mrtvých očích se mi dělalo mdlo a slzy se mi draly do očí. Nerad, ale často jsem brečel. Právě tady, na tomto místě. Na tomto místě, kde se stalo tolik krásných věcí, které mi jako vzpomínky utkvěly v paměti.
Naše první schůzka mimo knihovnu. Jak mě poprvé oslovila jménem. Jak mě poprvé objala. Náš první polibek. Její roztomilé úsměvy. Její nádherné, studánkově modré oči. Její krásné kudrnaté vlasy, které se leskly ve svitu měsíce. Její roztěkané pohledy a tváře, do kterých se hrnula červeň jen když jsem jí věnoval jediný pohled. Jak moc mi tohle všechno chybělo...
Bože, co to dělám? Měl by ses vrátit..
Řvalo moje podvědomí, když jsem vystoupil ze stínu a šel jsem přímo za ní, za mojí Charlie. Za tou zmijozelskou šprtkou, které patřilo mé srdce, které se děsilo činů, které bude jeho nositel nucen za pár měsíců či týdnů udělat. Teď jsem na to ale nechtěl myslet. Konec konců, Charlie pro mě byla, a nejen teď, moje hlavní priorita.

Přešel jsem až k ní, když si mě konečně všimla. Chtěl jsem se tvářit co nejvíce chladně a lhostejně to šlo, když na mě však upřela ten svůj uplakaný pohled, jinak to nešlo. Polevil jsem. Nedokázal jsem si před ní hrát na něco, co nejsem a lhát jí tak do očí. Časem se to však budu muset naučit...

,, Charlie... " zašeptal jsem a Charlie se na mě pořád dívala. Neřekla ani slovo. Jen zamrkala těma svýma modřenkama a přejela si mě pohledem od hlavy až k patě.

,, Nejsi sen, že ne? Totiž- já jen, jestli už jsem se nezbláznila, neumřela nebo tak něco.." řekla a otřela si tváře. Uchechtl jsem se.

,, Ne, má drahá, tohle opravdu není sen" řekl jsem s úšklebkem a ona si oddechla. Potom rychle vstala a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, už mě drtila v objetí.

,, Tak moc jsi mi chyběl, Draco" řekla a rozplakala se znova. Já se smutně pousmál a ovinul jsem kolem ní své paže. Posadil jsem se a Charlie jsem jemně kolébal v klíně. Plakala. Tak strašně moc plakala a mumlala, že si myslela, že už mě nikdy neobejme. Že už nikdy neucítí mou vůni z jinama, než z Amorova šípu.. To mě pobavilo. Bylo to roztomilé.

Seděli jsme v objetí a v tichu. Nikdo nic neříkal, slova ani nebyla potřeba. Sem tam se ještě ozval slabý Charliin vzlyk, ale vždy se je snažila potlačit. Nemusela. Několikrát jsem jí to říkal, ale on mě vždycky jen odbyla. Byla tvrdohlavá jako mezek, ale i přes to moje.. Proto jsem se nenáviděl za to, co jsem měl v plánu za pár chvil udělat.

,, Charlie, měli bychom už jít.. " řekl jsem a ona zvedla hlavu z mé hrudě. Zadívala se na mě a ohrnula spodní ret. Byla roztomilá, ale já se nesměl nechat ukecat. Věděl jsem, že ještě chvilku a neovládl bych se. Pokud ji miluji a chci ji chránit, tohle bude ta nejlepší cesta. Bude víc chráněna, když bude vědět co nejméně.

,, Tak dobře.. " souhlasila a vstala. Zatímco si utírala poslední zbytky slz, čekala na mě. Já ji chytl za ruku a přitáhl jsem si ji zpátky do klína. Díval jsem se jí do očí a její dech jsem cítil na mých rtech. Nemohl jsem dál čekat. Své rty jsem konečně opět přitisknul na ty její a ona vzala mou tvář do dlaní. Líbali jsme se. Jemně a pomalu. Motýlci v mém břiše se ozývali, avšak moje hlava věděla, že tohle je pocit, který zažívám na nějakou dobu naposledy. Věděl jsem, že teď je ten čas.

Odthrl jsem se. Nasadil jsem ten svůj nic neříkající pohled a vytáhl jsem si hůlku.
,,Odpusť.. " zašeptal jsem, i když jsem věděl, že to nemá cenu. Věnovala mi zmatený pohled a já jí naposledy věnoval rychlý polibek. Nedokázal jsem si ho odříct.

,, obliviate..."