Chandere-Chan (Pokemon x trainer) [CZ]

Kapitola 5 - Trénink v lese

15:00

Nyní bylo na čase svého nového partnera představit svým rodičům. S Lucernou po svém boku, přesněji na svém rameni, a jejím ujišťujícím úsměvem jsem se cítil odhodlaněji, než kdy jindy.
„Určitě se jim budeš líbit, Lucerno," usmál jsem se na malou svíčku a pohladil ji po tváři.

(Neumím kreslit lidi a ta ruka je naopak, ale co už XD)

„Tak co, Danieli, koho sis vybral?" zeptal se mě otec s mírným sarkasmem v hlase, zatímco se místo na mě koukal ven z okna.

„Wille, tvůj syn je za tebou!" napomenula ho matka.
„Ach, tak mi řekni, zda-li má nějakého pokémona," odpověděl stejně kousavě, jako předtím.

Má matka se na mě podívala a její oči se rozzářily, když uviděla ten malý uzlíček štěstí na mém rameni. „Ach bože, ten je tak roztomilý! Wille, pojď se podívat!" vykřikla úžasem. Tátova ramena rázem povolila a dlouze si oddechl úlevou. Když se však otočil a uviděl mého nového parťáka, těžce se zarazil. „A k tomu jsi přišel jak?" zeptal se.

Ucítil jsem malou kapičku potu stéct po mém čele. „Je to trochu delší příběh, ale paní profesorka mě nechala si ji chytit, takže ano, je oficiálně moje," vysvětlil jsem.

„Hm... Je to poněkud neobvyklé mít ducha za partnera, ale zároveň... obdivuhodné!" nadchl se otec. „Duch!?" vykřikl jsem a koukl se na Lucernu nevěřícně. Lucerna se na mě udiveně podívala a pak smutně sklopila hlavu.

„Počkat... chceš snad říct žes to nevěděl? Litwick, tvůj pokémon, je duchovní a ohnivé podstaty," poučil mě.

„Takže... je mrtvá!?" vyděsil jsem se.

„Ne, sakra, duchovní pokémoni a duchové nejsou úplně to samé, to ví přece i malé děcko!" rozčiloval se.

„Wille, prosím..." usměrňovala ho matka, „Dane, i tvůj pokémon je živá bytůstka, o kterou musíš pečovat."

Usmál jsem se a pokývl: „S Lucernou to určitě zvládneme, že ano, maličká?" povzbudil jsem trochu Lucernu, která stále vypadala dost zarmouceně.

„Moc rád vidím tvůj optimismus, synu, avšak jsi mě ještě úplně nepřesvědčil. Chci vidět, že se o svého partnera dokážeš nejen postarat, ale také si s ním vytvořit pouto. Je důležité, aby sis se svým pokémonem rozuměl a mohli se jeden na druhého spolehnout. Je to nesmírně důležité, pokud se chceš stát pravým šampiónem," promlouval otec, mezitím, co ho má matka nepříjemně pošťuchovala loktem do boku. „Wille, přece jsme se dohodli, že Dana nebudeme nutit do ničeho, co sám nebude chtít!" zdůrazňovala. „A ty si myslíš, že by sám od sebe něco udělal? Ty ho stále jen rozmazluješ, ale bič je to, co ten kluk potřebuje!" vyčítal zas otec.