Jednodílné nápady

Byl další slunečný den

Příběh byl inspirovaný podle "Writing ideas (prompts)" od TheSleepingDisaster@Wattpad jménem "Sentence".

Žánr: Thriller, Napětí

***

Byl další slunečný den. Z mého spánku mě probralo sluníčko, které mi svítilo do očí. Rukou jsem si je na chvilku zakryla a poté jsem zamžourala směrem ke slunci, které už zářilo vysoko na obloze. Člověk byl rád za každý takový den, kdy slunce svítilo a všechno začínalo nanovo a počasí bylo jasné a krásné. Nic temného a zataženého.

Ne každý měl takové štěstí, že dokázal přežít noc. Přežít den samo o sobě někdy dávalo docela práci, natož celou noc. Jakmile bylo zataženo, tma a pršelo, celý den se mohl stát druhou nocí a peklem. Jakmile ovšem svítilo slunce, byla tu alespoň nějaká naděje na lepší den a větší přežití. Dnešek mohl být opět jedním z těch dní, kdy jsem si mohla říct, jaké jsem to měla štěstí, že v poslední době svítilo spíše slunce, než že by tomu bylo naopak.

Vstala jsem ze spacáku a vyšla k oknu, ze kterého jsem se podívala dolů na ulici. Z rozbitého skla v okně sem táhlo chladné ranní počasí. Malinko jsem sebou otřásla, ale nebylo to nic hrozného a dalo se to přežít. Bylo jaro a počasí již nebylo tak chladné jako před pár měsíci. Všude na ulici byl klid a nikde se nic nedělo. Mohla jsem být za takové klidné ráno vděčná. Ne do každého rána se člověk probouzel takhle klidně. Kolikrát mě ani nevzbudilo slunce, ale venkovní křik.

Raději jsem se přestala zdržovat nad svými myšlenkami a vrátila se ke spacáku, který jsem složila a uklidila k batohu. Mohla jsem být za ten spacák tak ráda, jak nic jiného. Když si uvědomím kolik lidí ho nemá a musí přežívat jenom s tím málo, co má. Mohla jsem být ráda, že naše rodina ho měla doma a já jsem si ho mohla vzít. Jak mi chybí moje rodina a všechno, co se tepla domova týče. Tentokrát jsem se otřásla ne zimou, ale chladnými vzpomínkami. Jsou to už necelé dva roky, co jsem přišla o celou rodinu, dva roky, co to všechno začalo. Zavřela jsem oči a vzpomněla si na hlášení, které bylo slyšet v posledních televizních zprávách, které jsem kdy měla možnost slyšet.

"Je to naprosté šílenství, lidi začali šílet! Nikdo nechápe, kde se to v nich vzalo. Zničehonic se začali napadat, mlátit navzájem a zabíjet. Poprvé se tohle objevilo v americkém státě..." a pak bylo zničehonic ticho, když moderátora, který byl venku uprostřed města, kde zrovna tohle davové šílenství probíhalo, napadl jiný člověk, který ho strhl mimo záběr kamery. Pak už bylo slyšet jenom neuvěřitelný křik. Kameraman začal šíleně házet kamerou se strany na stranu, poté spadla kamera do louže krve a naproti ní byl záběr na mrtvého moderátora, který byl roztrhán zaživa. Hned na to byl přenos televizní stanice zastaven a vrátilo se to zpátky do studia, kde bylo vidět naprosté zděšení hlasatelů zpráv. Ti se na sebe jenom podívali a nemohli ze sebe dostat žádné slovo. Záběr na ně zmizel a na obrazovce se objevil nápis, že zprávy se během okamžiku vrátí, ať lidi vydrží u svých televizních přijímačů. Jenomže už se nevrátily. Ještě během toho dne přestaly všechny televizní stanice vysílat. V hlavním městě se to naprosto zbláznilo, tam to bylo postihnuto asi nejvíc ze začátku. Poté se to rozneslo i do menších měst a vesnic. Bylo to naprosto všude. Jejich "davové šílenství" jak to ze začátku nazvali ve skutečnosti davovým šílenstvím nebylo. Byla to biologická zbraň, každý to věděl, každý si o tom povídal. Odkud to přesně přišlo a jak se to stalo, to nevěděl nikdo.

Jeden den byl naprosto normální, potom se během dne začaly objevovat na internetu a všude v rádiích nebo televizích zprávy o tom, že člověk někde napadl jiného člověk a zaživa ho umlátil s šíleným výrazem ve tváři, jako kdyby byl nepříčetný. Člověk takové zprávy nejdřív přejde naprosto normálním mávnutím ruky, kolik vražd se denně stane po celém světě. Jenomže tohle byl začátek. Během hodiny se objevilo takových napadení několik a to v jednom městě. Poté už to začínalo nabírat obrátky. Lidi jako kdyby byli posedlí. Navzájem se napadali, mlátili vším, co se dalo sehnat, až do krve. Byl to masakr. Ti lidé spolu neměli nic společného, nebyli to žádní fanoušci různých klubů, vyznavatelé odlišné víry, prostě nic. Jednoduše potkali jiného člověka na ulici a začali ho do krve mlátit. Policie se to nejdřív snažila od sebe oddělovat, ale potom už to nešlo, jakmile i policisté začali být jedni z agresorů. Reportéři a moderátoři začali spekulovat o tom, že se jedná o nějakou divnou nákazu, která v lidech vyvolává agresi, která se nedá jenom tak zastavit a ovládat. Lidé se víc a víc začali stávat nepříčetnými. Nestačilo jim, že umlátili jednoho člověka, jakmile to skončilo, otočili se a začali mlátit dalšího. Internet byl plný záběrů z kamer, videí nebo fotek, které zobrazovaly toto neuvěřitelné lidské chování.

Lidé se začali barikádovat u sebe doma, ale moc jim to nápomocné nebylo. I rodiny se navzájem začali napadat a ubližovat si, zabíjet se. Nikde nebylo bezpečno. Nemohli jste se schovat vůbec nikam. Dostalo vás to všude. Ti, kteří přežili ty dva roky jako já, měli štěstí, že jsou zatím v pořádku a nepostihlo je to. Ale na jak dlouho? A navíc je nás strašně málo. Ať jste se dostali kamkoli, všude jste viděli šílené trosky a zbytky lidí, kteří už se ani lidmi nedali nazvat. Kromě agresivního chování, jako kdyby u nich i zmizely poslední zbytky lidskosti. Dalo se říct, že připomínali zombie, ale přesto jimi nebyli. Neživili se lidským masem, netrhali z nás maso svýma zubama, pokud jim nepřišlo jako dobrý nápad toho člověka i pokousat při jejich útoku. Jakmile byl někdo pokousaný, nestal se zombie, spíš zemřel na otravu nebo vykrvácení. Prostě a jednoduše to nebyla nemoc, jakou vidíte v zombie filmech, tohle bylo jiné. Proto se mezi přeživšími začalo mluvit o tom, že to byla biologická zbraň, že se někde něco pokazilo. Málokdo z těch koho jste znali byl v pořádku. Málokterá rodina byla celá. A jestli byli, bylo to výjimečně a muselo jich být strašně málo. Nezáleželo na tom, jestli jste staří, mladí nebo dítě, dostalo to skoro každého. Stejně jako celou moji rodinu. Ze svých starých přátel jsem už neměla nikoho a jestli někdo přežil, ztratila jsem s ním kontakt. Byla jsem sama a možná to i bylo lepší, nemusela jsem se o nikoho starat, pouze sama o sebe. Nikdo mě nezpomaloval a neohrožoval. Někdo by mohl říct, že přece v množství je síla, ale tady v téhle době tomu tak není. Jak by mohlo, když nemůžete vědět, kdy se někdo uprostřed noci nebo i dne pomátne a rozmlátí vám obličej o beton nebo vás oddělá vlastní zbraní, kterou měl do té doby na sebeobranu.

V jednu chvíli jsem zkoušela cestovat ještě s jednou holkou a jejím bratrem, ale přesně jak se dalo tušit, nedopadlo to dobře. Jednoho večera, když jsme se snažili dostat pro zásoby byla ta holka napadena a zabita, jejímu bratrovi z toho hráblo, jako kdyby se v něm ten virus spustil až po ztrátě blízké osoby. Začal se chovat jako ostatní. Nezbylo mi nic jiného, než se ho zbavit. Bylo to jednoduché, buď můj život nebo ten jeho a poněvadž on už byl ztracený případ, rozhodla jsem se raději ochránit ten můj. A takhle to teď dělají všichni, i když se jim to příčí. Od té doby, jakmile se někdo chtěl ke mně připojit, tak jsem ho raději odmítla a šla jsem dál sama.

Ptáte se, jestli to není osamělý a děsivý život být takhle sama? Popravdě mi přijde víc děsivý mít po svém boku někoho dalšího, kdy nevíte, jestli o něj přijdete nebo ne. Ačkoli je takováhle situace již po dva roky a mohli byste si myslet, že všichni, kteří se nakazili už to mají a nikoho dalšího to nepotká, mýlíte se. U někoho se to projevilo i po roce, na každého to působí jinak. Doteď nevím jak se to přenáší. Je to ovzduším nebo jistou látkou v nás, která se nám dostala do těla a po propojení s nějakým impulsem v nás se aktivuje? Zatím jsem měla štěstí, ale kdo ví na jak dlouho, zanedlouho tady už nemusím být ani já. I já se jednoho dne nemusím probudit, může mi hrábnou jako ostatním, už to nebudu já. Ať důvod ztráty mého já bude jakýkoli, budu pryč. Každý den se probouzím s touhle myšlenkou a ačkoli mě ze začátku děsila, zvykla jsem si na to. V tuhle chvíli ovšem přežívám a snažím se jít dál. Nemíním se nechat zabít nebo umřít na depresi a strach. Není moc pro co žít, ale i tak.

Sešla jsem schody do přízemí a otevřela dveře na ulici. Slunce stále svítilo a nikde nebyl ani mráček na obloze. Jasný den znamenal lepší den. Ačkoli "šílenci" byli venku za jakéhokoli počasí a světla, jasná obloha člověku přece jenom zlepšila náladu víc než když je zataženo. Jejich zrak jim neumožňoval za jasného dne moc dobře vidět. Chovali se jako oslepeni sluncem, viděli, ale ne dobře. Podle jejich chování mi to přišlo jako kdyby vám svítilo slunce do očí a vy jste museli dávat extra pozor, abyste viděli. Ale oni tu pozornost, to zaostření neuměli. Navíc viditelnost je taktéž lepší pro mě a uvidím spíš, kdyby se někdo blížil mým směrem. Naštěstí jejich smysly jsou tak otupené na vzdálenost, že se jim dalo vyhnout. Raději jsem prostě viděla tyto dny, i když jsou tací, kteří by se mnou mohli nesouhlasit. Nejvíc jsem se děsila noci, kdy jsem neviděla nic, co by se ke mně mohlo plížit a ublížit mi. To jsem se raději schovávala ve starých bytech a přespávala v nich. Za zabarikádovanými dveřmi. Každou noc, kterou jsem dokázala přežít jsem za to byla vděčná.

Posunula jsem si na zádech tíhu batohu, zhluboka se nadechla a vyšla vstříc dalšímu dni. Hledání zásob a možná dalších věcí potřebných k přežití. Třeba i lepší přístřešek na noc. Začal další den mého přežití. Rozhlédla jsem se pořádně kolem. V dálce se něco pohnulo. Byl další slunečný den.