Mermaid //L.S.//

〤6〤

Co to děláte?!" vyjekl šokovaně a rychle cukl s kapitánovým tričkem, aby upustil jedno z vajíček a nemohl na ně došáhnout.

,,Beru si je, copak to nechápeš?" odtrhl se chlapci, ale ten před něj hrdině doplul, aby je bránil vlastním tělem. Nechápal, proč chce kapitán tyto nádherná stvoření, ještě nezrozená zabít.

,,Já-já vás nenechám." vyřkl to mnohem míně hrdině, než plánoval, ale kapitánovi to stačilo, aby se zamrači. ,,Proč je chcete zabít?" divil se a ignoroval rozčilený výraz kapitána.

,,Jsou v tom obrovské peníze." řekl kapitán, jakoby to byla naprostá samozřejmost. ,,Je vidět, že jsi nikdy nežil mezi lidmi." i kapitán byl poněkud roztěkaný, možná se doopravdy cítil špatně za své úmysly, než mu ale došlo, že něco vysvětluje obyčejné víle, takže se jeho mysl opět začernila, opět se zamračil a přestal i se zmatkem, který měl v hlavě, uzamkl jej, všechny své veselé myšlenky a city a ušklíbl se.

,,Chceš si snad nechat dobrovolně pochroumat tu tvou tvářičku, jen aby jsi zachránil nějaká vajíčka?" dával mu nabídku, ušetřil by jeho obličej a tělo od bolesti, kdxby nechal zemřít nevinná stvoření. Chlapec s ploutví jen polkl, nadechl se, než se znovu podíval kapitánovi do očí, bojácně, jak jen mohl v tu chvíli zvládnout. ,,Ty jsi něco." uchechtl se kapitán a už chtěl plavat pryč, než se zasekl a otočil se s úšklebkem, který neznačil nic příjemného.

,,To je až moc snadné, jsi tak poddajný a hloupý." zasmál se a víla zesmutněla, proč kapitán není hodný? ,,Nechápu proč bych měl řešit co si myslíš."

,,Vždyť-vždyť máte své prely, dal jsem vám je, za ně dostanete peníze a-a-" byl utnut mírnou fackou.

,,A kdo za mě splatí dluhy" poplácal chlapce po hlavě až zakňučel a pak ho odstrčil na stranu, plujíc k vajíčkům. ,,Ne!" vykřikl chlapec a snažil se kapitána odstrčit, ale ten zavrčel a kopl ho nohou do břicha, což chlapce ani tak neodradilo a nedokázal přestat kapitána odhánět od vajíček. ,,Nechte toho!" chlapec nyní plakal, ukázal kapitánovi tohle nádherné místo a on jej zničil, zašpinil. Byla to jeho vina.

,,Jestli se mne ještě dotkneš, odneseš to nejen ty, ale i Niall." dodal, když si do kapes sbíral vajíčka rybek, mezitím co chapec plakal, jeho slané slzy se mísily s mořem.

Když byl zase ve své lidské podobě, dneska ho kapitán nepustil do jezera, ale vytáhl ho k ohni, který si tam ostatní muži zapálili. Niall byl tak hodný a přinesl Louisovi alespoň spodní prádlo, protože kapitán ho ani nenechal si pro něj dojít, byl smutný. Všichni se bavili, ignorovali zajatce a vílu co spolu seděli na zemi a kreslili si do písku, tedy až na kapitána.

Ten pozoroval vílu, které se klepaly nohy zimou, kousala si namodralé rty a i tak se snažila komunikovat s chlapcem vedle, který se s ní ochotně bavil. ,,Kolik ti je let?" zeptal se blonďatý a víla začala psát do písku. Kapitán se natáhl, aby viděl odpověď. V písku stálo osmdesát jedna a oba vykulili oči, ale víla pokračovala, když tam nakreslila ocas.

,,Ve vílích je ti osmdesát jedna?" chlapec kývl a pak znovu psal, nakreslil šipku a za ni napsal písmeno šestnáct. ,,Takže víly žijí..." začal náročně počítat na prstech a doopravdy se snažil, až se musel i kapitán uchechtnout, když víla do písku napsala číslo pět. ,,Pětkrát déle než lidi?" podivil se blondýn, když víla opět kývla. Pak začal brunet opět s nějakými posunky, ale kapitán už neposlouchal, když mu došlo, co a hloupost udělal. Jak ošklivě a sobecky se dnes zachoval.

Proto se taky beze slov zvedl a chytil vílu za ramena, aby ji zvedl. Ten se samozřejmě lekl a přikrčil se, když očekával ránu, která ale nepřišla. Blondýn je sledoval ze země a čekal, stejně jako brunet, co se stane. Kapitán jej chytil za zápěstí, stále ještě odřené, když ho táhl k lodi, chlapec opět klopýtal za ním, snažíc se být stejně rychlý. Dotáhl ho před svou kajutu, kam ho také zatáhl a chlapec už doopravdy začínal mít strach, než uviděl jednu velkou skleněnou nádobu, skoro akvárium, kde byl písek a na něm položena vajíčka rybek.

Kapitán je začal velice opatrně sbírat a předával je do menší nádobky, kde se skládaly na sebe, modrooký to jen celé sledoval a čekal, protože vůbec nechápal co se má dít. Měl chvíli, ve které pozoroval kajutu kapitána a divilo ho, co viděl. Žádné meče, nebo snad zbraně. Knihy, knihy byly poskládány v poličkách, ale ne zeměpisné. Pohádky, kapitán si četl pohádky a báje. Většina z nich byla ošumtělá, tolikrát používáné a prolistované knihy s potrhanýma stránkama. Dále tu byly obrazy, náčrty a spousta uhlů a podobných věcí. Kreslil?

V tu chvíli mu kapitán vrazil do rukou nádobu plnou vody a vajíček, sledujíce ho zamračeným pohledem. Nechápal. ,,Odnes to tam." zahučel a otočil se od něj a víla urychleně utíkala pryč, aby to mohla udělat, aby vajíčka přežila. Při běhu, který byl ale spíše rychlou chůzí, jelikož se ještě pořád úplně nedokázal spolehnout na své nohy, přemýšlel o kapitánovi. Nechápal, proč se zachoval tak jak se zachoval, ale to ani sám kapitán, který právě teď seděl ve své kajutě a nervózně botou klepal do dřeva, vyvtářel tak určitý ritmus a snažil se přemýšlet.

Nechápal, proč dal přednost víle, to slovo se v jeho hlavě oběvovalo s vykřičníkem, proč dal víle přednost před bohatstvím, kterého mohl dosáhnout. Celý den jej hryzalo svědomí, nenechalo ho přemýšlet o čemkoliv jiném, než jak špatně se zachoval, viděl, jak je víla obětavá, doopravdy se k tomu chlapci hodilo jeho jméno sen. Byl jako malý snílek. Při tom slově kapitán zatřásl hlavou, aby odehnal nepříjemné myšlenky a vzpomínky, nedokázal si ale zabránit při vyhrnování rukávu, když zíral na své tetování a přejížděl po něm palcem.

Chlapec mezitím už plul mořem, aby vrátil vajíčka na své místo a když mu došlo, čeho docílil, usmál se. Kapitán se cítil provinile. Doufal, že to je alespoň malý krůček který by mu pomohl k tomu, aby k němu kapitán cítil jakousi náklonnost. Pořád ještě ho kapitán rozčiloval, dnešek, kdy mu ukázal jednu z krás moře, byla jen vyjímka, kdy tomu tak nebylo, že?

Mezitím, co dával vajíčka na své místo, zjišťuje že se jim jako zázrakem nic nestalo, kapitán stál nervózně u břehu. Jeho chvilková slabost, kdy chlapce vypustil ho mohla stát hodně. Z nějakých důvodů nechtěl, aby mu víla takhle lekce utekla. Měsíc se odrážel na hladině, když kapitán už skoro spal na jednom z kamenů se na vodě vynořila hlava chlapce. Dlouho se přemáhal, aby doopravdy vyplul na hladinu a vrátil se k této hrůze, ale jeho povaha ho doopravdy nenechala, aby nechal ublížit svému kamarádovi, Niallovi. Sice se znali krátce, ale byl tak hodný, nezasloužil si trpět.

Proto připlul blíže ke kapitánovi, který už spal, jistě v nepohodlné poloze a čekal, jestli kapitán něco udělá, ten však dále vesele podřimoval. Jeho obličej byl teď více uvolněný, žádné svaly netvořily vrásku mezi jeho obočím a jeho tváře byly více nafouklé, když ústy oddechoval a odfukoval tak kudrliny, které jej šimraly. Vlastně byl docela pěkný, nebyl?

Chlapec ho nechtěl budit, proto položil to, co přinesl z oceánu vedle kapitána a vydal se zpět do moře, rozhodnut užít si svou ploutev, dokud ji měl.