Mermaid //L.S.//

〤1〤

Moře šumělo vlnami, které pod náporem větru narážely do sebe, nebo do předmětů dosahujících nad hladinu, ovšem to náš hlavní hrdina, který hladce proplouval hluboko pod hladinou nemohl slyšet. Jeho šupinatá část těla-ploutev se zohýbala pod náporem mořské vody, když jí pohyboval tam a zpět. Měl zrovna naspěch, protože objevil nové pasti, které zde umístili různí lidé, kterým nevadilo, že jsou v nich ryby zaseknuté hodiny a pomalu umírají, než jsou milosrdně vytáhnuty a zabity.

Rozumněl tomu, že potřebují obživu, ale toto neschvaloval, proto také opatrně otevíral jednu z pastí, kde se zachytila rybka, která měla šanci na přežití, preferoval jen pasti zaklapnout, aby byly nefunkční, ale pro tentokrát udělal výjimku. Rvaje od sebe dva kovové kusy, aby osvobodil rybku si ani nevšiml, že se ostatní pasti vytahují, proto také nestihl zareagovat, když past cukla a násilně mu sevřela ruku, zaječel od bolesti a s vyděšeným výrazem sledoval past, která jej lapila.

Po chvíli začala past cukat nahoru a on kvůli zničující bolesti s každým pohybem stoupal s ní, samozřejmě se snažil vyprostit, ale tentokrát již nebyl schopen past otevřít, proto se snažil o nejmenší bolestnou újmu, doufaje, že toto budou hodní lidé. V této době byly mořské víly, kterou on byl, loveny a zabíjeny bolestným způsobem. Jedním důvodem bylo samotné škození lidem v podobě zachraňování ryb, popřípadě převrhnutí loďky, ale druhá byla, jak tato mořská víla pochopila proto, že jakási vyšší moc hlásala, že jsou jen satanova stvoření a vytvořili i způsob zabití těchto víl.

Abychom se vrátili k naší víle, byl zrovna na hladině, když si jeden z mužů všiml, co vytáhl, chlapec ihned poznal, že se jedná o jakousi obchodní či cestovní loď, ale neměl velké naděje, všichni lidé byli moc vyděšeni a zmanipulováni vyšší mocí, než aby se pokusili pochopit mořské víly. Muž zakřičel na ostatní a navzory tomu, jak špatně ruka chlapce vypadala, jej za ni vytáhli, neslyšeli jeho prosby, nemluvili jeho řečí, pro ně byl němý.

,,Copak to tu máme..." přišel muž v lepším obleku, než ostatní a špičkou jeho černé boty nadzvedl bradu chlapce, ten se ale více věnoval své poraněné ruce, kterou již uvolnili z pasti, prohmatával ji a snažil se zastavit krev, když si ránu olizoval, možná to znělo hloupě, ale bylo známo, že víly mají sliny s hojivým účinkem, ne že by se ihned zahojila, ale pomáhalo to malému chlapci od bolesti. ,,Co si to dovoluješ?" vyjekl podrážděný kapitán, když mu došlo, že u malého nemá žádnou autoritu, ten se na něj otočil a jen zíral.

,,Odpověz kapitánovi." chytil jej někdo zezadu za mokré vlasy a v tu chvíli ucítil na svém hrdle ostrou čepel, vědíc že je to marné se i tak se pokusil vydat zvuk, bez úspěchu, to by musel být pod vodou, aby jej slyšeli. Čepel zatlačila na jeho krk a on konečně použil svou ruku, aby ji rychle odstrčil a skrčil se na zemi do klubka. Schovával se světu, i když věděl že jen na chvíli, to také přišlo s kopancem do zad, který jej na zemi jakž takž narovnal a byl chycen za ocas, když jej dva muži táhli kamsi.

Zůstal svázaný na zemi, ruce za zády, v ústech provaz a jakýsi kus látky. Proč? Vždyť nemluví... Chodili kolem něj různí muži a mračili se na něj, hodili po něm nějakou flašku nebo si odplivli, zatímco on cítil, jak jeho plíce, které tolik nepoužíval těžknou v jeho hrudi a on se musí na dýchání soustředit. Tradičním stylem zabití mořských víl, bylo nechat je na jakémsi ostrově, na vzduchu, bylo totiž známo, že víla na vzduchu zvládne žít jen dva dny, než zemře na bolestivé udušení, jen z té myšlenky se chlapec klepal.

Přesně tak se stalo, když uslyšel spouštění kotvy a následně byl hozen, dost bolestně na malou loďku, kde byli ještě dva muži, jedním z nich byl právě kapitán, držíc v rukou provaz, druhý pádloval. Malý chlapec ležel na zemi, nějaké dřevo jej tlačilo do zad a díval se vyděšeně na potěšeného kapitána, kterému tvořil zděšený výraz úsměv na tváři. Kapitánova nenávist k vílám se nikde nezrodila, prostě mu jednoduše připadaly ohavné, nechutné a smrt zasluhující, bavil se tím, že nohu opřel o jeho bok, kdy se šupiny setkávaly s kůží a zarýval do chlapce malé podpatky, které jeho boty měly, šklebil se, když uviděl pramínek krve, jak teče z pod boty.

Když dojeli ke kraji jednoho z větších ostrovů, mladší jej znal jako Hy-Brasil v atlantickém oceánu, byl to ostrov, v dávných dobách známý, však nalezitelný pouze lidmi, kteří znali moře jako svůj domov, piráty a podobnými lidmi. Nemluvili o něm, bylo to jako pohřebiště víl, zároveň jako ostrov, kde se každou chvíli objevila pirátská loď, bylo zde hodně ovoce a zvěrstva, jako ráj, krom těch víl.

Na pláži byl tažen za ocas, cukal s sebou a jednou se dokonce vyprostil z chycení dvou párů rukou, skoro už byl u moře, dostal se tam jen natolik, aby se naposledy dotkl mořské vody, naposledy se jí nadechl, než ucítil obrovskou bolest ve své ploutvi, jak do ní zajel ostrý nůž. Vyjekl by, kdyby mohl, jen se ale cukal bolestí a když mu probazem zaškrtili ploutev, následně táhli za provaz, už nemohl nic dělat.

Dotáhli jej na první strom, nejblíže k pláži a jelikož byli oba dva ještě trochu opilí, což skoro pořád, rozhodli se jej prozmněnu pověsit za ruce za jednu z větví tak, aby se nedotýkal země. Tak bude jeho smrt ještě bolestivější, pomysleli si. Chvíli kolem něj ještě postávali, smáli se mu a on jen se svěšenou hlavou poslouchal slovům, která jej zraňovala.

Trochu přemýšlel, jestli si to doopravdy nezaslouží, třeba jeho předci něco doopravdy nedělali, tak strašného, že si i jejich děti zasloužily trpět. Svou rodinu neznal, nemohl se ptát. Víl bylo již velice málo, téměř vzácné, i přesto zabíjeny. Měly velice vzácný druh spojení, pro jednu vílu, byla stvořena víla druhá se kterou prožili celý život, vychovávali potomky, než je vypustili, to jen jeho rodina přišla o život, když je lovili, jen on a pár dalších dětí přežili, potom se rozutekli, každý svým směrem.

Z myšlení jej vytrhlo až to, že uslyšel smích od loďky, která se od něj rychle vzdalovala a on tak zůstal na ostrově sám, provazy se mu zařezávaly do rukou, jedné pořád zraněné a svaly se natahovaly a bolely nad tíhou jeho těla, hřbetní ploutev, kterou mělna zádech se dotýkala stromu, který do ní řezal a nezbylo mu už doopravdy nic, než jen čekat na svou smrt.

Protože jeho plíce už začaly opět těžknout.