Naruto - dlouhá cesta

2.

O měsíc později

Ráno jsem se normálně probudil ve své nové posteli. Pomalu jsem začal otevírat oči a trochu jsem se lekl, když jsem uviděl cizí pokoj. Stále jsem si nedokázal zvyknout na nové prostředí.

Po chvíli jsem vstal a hned se vydal do kuchyně, jestli se tomu tak dá říkat. Z lednice jsem vyndal ramen, který jsem hned nechal ohřát. Problém byl, že to byl můj poslední ramen, který jsem si přinesl. A také mi chybí Ichiraku ramen.

Ramen jsem potom vyndal, vzal si hůlky a sedl si ke stolu. Potom jsem ramen začal v klidu jíst. Po jídle jsem vše uklidil. Teď jen otázka, co budu dnes dělat.

Má cesta zatím skončila v Oblačné vesnici, kde jsem si pronajal byt. Problém ale je, že tu nikoho neznám a nemám tu, co dělat. Zároveň jsem ale rád, že mě tu nikdo nezná, že mě nikdo zatím nenávidí.

I tak jsem se ale rozhodl vydat se ven. Oblékl jsem si tedy své nové oblečení, oranžovou jsem nyní nahradil zelenou, a vydal se ven.

Jen tak jsem se procházel ulicí zahalený v kapucí, když jsem do někoho vrazil. Na první pohled bylo poznat, že to byla nějaká holka.

"Hele, co vrážíš do mé sestry!" Zařval na mě kluk vedle ni. Ani jsem si ho nevšiml. Teprve teď jsem měl možnost si oba prohlédnout. Oba měli černé vlasy, spíš zbarvené do modra, zelené oči a on na tváři zlý pohled.

"Omlouvám se, nechtěl jsem." Řekl jsem jednoduše a radši je obešel. První lidi, se kterými se seznámím a už tak špatný. Když v tom jsem uslyšel hlas té dívky.

"Počkej!" Křikla na mě, tak jsem se hned otočil jejím směrem. Ona se zastavila a po chvíli začala mluvit.

"Omlouvám se, Denki není moc příjemný, ale když ho poznáš, zjistíš, že je to super člověk. Jinak jsem Katsumi." Řekla mi tedy Katsumi. Na pohled se zdá milá, ale i ukecaná.

"Těší mě, já jsem Naruto." Řekl jsem jí naoplátku mile. Potom jsme si společně potřásli rukama. Za Katsumi jsem viděl Denkiho vražedný pohled. Nezdá se moc příjemný, ale snad má Katsumi pravdu.

"A ty jsi ninja Naruto?" Zeptala se mě Katsumi. Hned potom jsem si všiml její čelenky, kterou měla kolem krku. Když jsem ignoroval Denkiho tázavý, ale stále vražedný pohled, všiml jsem si i jeho čelenky na jeho čele.

"Ne." Řekl jsem jednoduše. I když ninja jsem, tak to nechci nikomu říkat. Navíc mám čelenku z Listové, což se taky nechci nikomu zmiňovat.

"Aha." Vypadlo z ní jenom. Proč se mě na to vůbec ptá?

"A kde bydlíš?" Zeptala se ještě. Jo, je ukecaná. I tak jsem jí hodlal odpovědět. Mám konečně šanci se s někým spřátelit.

"Bydlím hned tady v bytě 47. Proč se mě na to vůbec ptáš?" Zeptal jsem se pro změnu já. Ona se jen trochu začervenala, ale potom povídala dál.

"Jen mě to zajímá. Zdáš se jako prima kluk." Řekla a věnovala mi svůj krásný úsměv. Já ji tedy úsměv opětoval.

"Jdeme Katsumi!" Zařval na ni Denki. Katsumi mi tedy už jen zamávala a vydala se zase za Denkim. Potom společně šli na druhou stranu, než já. A já tedy mohl slavnostně říct, mám kamarády.

"Náš populární Naruto se po útěku z jeho vesnice raduje, že má kamarády?" Zasmál se mi v hlavě Kyuubi. Já se musel pousmát mnohem více.

"Jenomže teď má Naruto nový život v jiné vesnici. Žádný ninja, ale normální člověk." Objasnil jsem mu hrdě. On na mě klasicky zavrčel a zase se věnoval spánku.

"Ale svá slova dodržím, Kyuubi." Dodal jsem ještě. Svá slova opravdu dodržím. To je má cesta.

Po tomhle jsem se vrátil zpátky do mého nového bytu. Dostal jsem však chuť zase na ramen. V tom jsem však dostal nápad. Tentokrát ale opravdu geniální nápad.