Vánoční speciál || Pansmione

❄

Horké slzy jí smáčely tvář. Pramínky vlnitých, čokoládově hnědých vlasů jí padaly do obličeje. Tiše vzlykala, dlaněmi si zakrývaje tvář.

V krbu praskal oheň, který místnosti vždy dodával na útulnosti. Ale dnes - respektive poslední dobou - tomu tak nebylo. Teplo, které oheň utvářel, se už dávno nedalo považovat za teplo rodinného krbu. 

Už to bylo více jak půl roku. Půl roku co Hermiona neviděla svoji přítelkyni. Naposledy zahlédla její temně modré oči, ve kterých se odrážela řada emocí, plné rty, které tak ráda líbala, uhlově černé vlasy, které přímo vybízely k zapletení prstů, když ji odváděli do Azkabanu.

Soudní řízení bylo krátké - měla totiž znamení. I když ho získala nedobrovolně a stejně nedobrovolně se hlásila k Voldemortovi.

Rodina Malfoyů tomu všemu ale jen zázrakem unikla, když jim pomohli s obžalováním dalších stoupenců a vysvětlili, že kdyby se k němu nepřidali, tak by dozajisté brzy zemřeli. A soud jim to uznal. Mia jim svobodu nesmírně záviděla, protože její Pansy ji nedostala - bohužel tady hráli roli zejména rodiče, který na to, že jsou smrtijedi, byli náramně pyšní.

V těchto ohledech to ale přála Harrymu, svému nejlepšímu příteli, který konečně mohl žít pod jednou střechou s láskou svého života - Dracem Malfoyem.

Nebelvírka u nich byla několikrát na návštěvě, ač přijala pozvání jen na hrstku akcí a oslav, kam mohla jít.
Kluci ji v těch nejtěžších obdobích vždy pomohli, ale teď, zrovna na Šťedrý den, je nechtěla svým splínem obtěžovat.

Nakonec stejně usnula s uslzenýma očima vyčerpaná na pohovce, nedbaje, že je dnes den, na který se těší snad každé dítě a nemůže se dočkat dárků, které dostane ráno pod stromečkem.

Jediný dárek, o který by teď ale žena stála, by byla její přítelkyně.

Jakoby se ale snad samo nebe slitovalo nad těmito dvěma opuštěnými srdci a začalo sypat drobounké vločky, které do rána pokryly celý Londýn a okolí.

Krásné Vánoce, mí nejdražší!

Toto je první kousek z mé krátké série Pansmione.
Zítra se můžete těšit na zbytek...