Nightmare [Loki CZ FanFic]

Nightmare

Opět přiložil ruku na kliku.

Tentokrát však neucuknul. I přes neutuchající bolest za ní vzal, stlačil ji dolů a otevřel dveře. V tom okamžiku jej něco vtáhlo dovnitř a Loki se ocitl ve víru, ve kterém se mísil oheň s ledem, tma se světlem, vůně s pachem smrti. Toto utrpení trvalo několik málo vteřin, které se však Lokimu zdály jako hodiny, ne-li dny, týdny, měsíce, či roky. Všechno to skončilo tvrdým dopadem. Loki si připadal sežehnutý jako oharek, ale když pohlédl na své dlaně, jeho kůže zůstala zcela neporušená. Zvláštní, pomyslel si chvíli předtím, než v zádech ucítil palčivou bolest. Nebyla to jen tak ledajaká bolest, kterou způsobila nějaká zbraň. To vzpomínky a činy, ty činily jeho utrpení ještě nesnesitelnějším. S každým dalším bodnutím, s každou další kapkou krve, kterou z něj mačkala ta neviditelná síla, si připadal ještě bezmocnější. Před očima se mu v jednom okamžiku promítlo vše špatné, co udělal, co zažil...

„Měl jsem tě nechat zemřít. Byl jsi jen bezmocné dítě, opuštěné na tom zmrzlém kameni..."

„Měl jsi právo jen zemřít!"

Z očí se mu řinuly slzy bolesti a trápení. Tohle byla ta nejhorší bolest, jakou kdy zažil. Nic jiného se jí vyrovnat nemohlo. Co by dal za bodání nožem, trhání koňmi či sekání rukou. Přál si zemřít. Náhle bolest ustala tak rychle, jak se objevila. Loki necítil nic, jen tupé svrbění v zádech v místech, kde mu noční můra uštědřila ony rány. Pomalu a roztřeseně vstal. Krajina kolem něj se změnila. Už nebyl ponořen ve tmě, nýbrž stál mezi podivnými šedými stavbami, které se táhly do takové výše, že na ně ani neviděl. Jejich špičky se nořily do chuchvalců mraků, líně se ploužíc po inkoustově temném nebi. Něco Lokimu dopadlo na dlaň. Byl to popel. Ohlédl se za sebe do míst, odkud cítil další návaly horka.

Zatajil se mu dech. Ne strachem, ale vzrušením. To, co viděl, nebylo krvavé slunce, nýbrž hořící věže Asgardu, částečně skryté v kouři. I tak ale jasně viděl postavy, které se vykláněly z oken, jimiž byly věže doslova posety. Někteří z nich vypadli ven a se zoufalým jekotem začali umírat ve spalujících plamenech. Ti, kterým se podařilo udržet, se pomalu dusili štiplavým dýmem. Loki netušil, kdo byl strůjce onoho ničivého požáru. Vzápětí mu však odpovědělo samo svědomí.

Ty sám, Loki.

Náhle se jeho pohled změnil. Díval se na tu spoušť očima svědka. Jediné, co na tom bylo zvláštní, bylo to, že se mu plameny i kouř jakýmsi záhadným způsobem vyhýbaly. Jako kdyby kolem sebe měl kopuli, která jej chránila. O to horší jeho utrpení bylo. Stát tam, vše vidět, ale být neschopen pomoci. Vteřinu na to zahlédl sám sebe, jak shazuje z okna prvního člověka. Byla to jakási služka. S ohlušujícím jekotem, který mu doslova trhal žíly, protože mu pod kůži rašily drobné pavučinky, jež způsobila krev vytekající ze strachem potrhaných vlásečnic, se zřítila z věže, kde se její tělo napíchlo na bodec, jež byl pokryt jakousi temnou tekutinou. Další oběti, které vraždil vlastníma rukama, stále následovaly. Zprvu to byli zcela bezvýznamní občané Asgardu, které nikdy ani neviděl, ale po nějaké době začalo přituhovat. 

Sevřel v rukách Sif, poté zprovodil ze světa Fandrala, Hoguna, Volstagga a ostatní bojovníky. Pokaždé viděl jejich výrazy, oči plné strachu a bolesti. Při pohledu na svůj vlastní zlověstný úsměv se mu zvedl žaludek. Když shodil svého nevlastního otce, proti jeho vůli se mu do očí nahrnuly slzy. Poté se ale vše zastavilo, jelikož Loki stál před... Friggou. Jako na potvoru se Lokiho mysl vrátila zpět do jeho vlastního těla a odepřela mu tak výhodu nevědomosti a neschopnosti cokoliv udělat, kterou mu poskytoval pohled ze stranu přihlížejícího. Vše ztichlo, plameny však plály dál. Pohledy lidí, kteří ještě nezemřeli, se upřely na dvě osoby, které se pomalu blížily k sobě. K Lokiho zděšení se ale začaly přidávat i mrtvé obličeje těch, kteří leželi pod okny, zadušeni kouřem. Byl si jistý, že nikdy nezapomene na pohledy, kterými jej krví podlité oči mrtvých obdařovaly na každém kroku. Frigga k němu vztáhla své útlé ruce, které Loki láskyplně sevřel v těch svých a pohlédl jí do očí. Její pohled byl, jako vždy, laskavý a hřejivý. Loki mohl udělat cokoliv, ale jeho matka jej stále milovala a chránila. S lehkým úsměvem se rozhlédla kolem sebe a poté se vrátila ke svému synovi.

„Podívej, Loki, co jsi způsobil. Tví přátelé, rodina, ale i obyčejní Asgarďané kvůli tobě umírají. Copak tě to ani trochu nemrzí?" řekla šeptem, hlas jasný a čistý, jako kdyby nevdechla jedinou částečku kouře, který byl všudypřítomný a její úsměv se rozšířil do děsivého šklebu, který u ní Loki nikdy nevídával. Poděšen náhlou změnou vytrhl své ruce z jejího sevření a ustoupil o několik kroků dozadu.

„Co jsem udělal, matko? Pověz mi to!" zachraptěl. V krku měl vyprahlo od hrůzy, která jej pohlcovala čím dál tím víc a od dýmu, který se mu valil do nosních dírek a štípal jej do zrudlých očí, ze kterých se řinuly slzy strachu a bolesti.

„Nic," pronesla prostě Frigga a její výraz se opět změnil na přívětivý. „Pouze jsi rozbil sklenici v trůnním sále, nic vážného se nestalo. Buď bez obav, synu."

„Cože?!" Loki byl naprosto zmatený. Frigga mluvila z cesty, její slova naprosto postrádala smysl. A možná to Lokiho děsilo nejvíce. Navzdory situaci s ním mluvila, jako kdyby vážně neudělal nic hrozného. Musel ji někdo ovládat, tohle přece nebylo možné. Frigga udělala několik kroků směrem k Lokimu. stále se usmívajíc a vztáhla k němu své ruce. 

„Pojď ke mně, synu," řekla láskyplně a objala jej. Loki její objetí váhavě opětoval, což však neměl dělat. Ucítil v zádech ostrou bolest. Frigga od něj odstoupila, na tváři opět ten hrůzostrašný výraz a v pravé ruce svírala zkrvavenou dýku, která patřila Lokimu samotnému. Loki zalapal po dechu a chytil se za hruď. Klopýtl směrem k oknu a přidržel se kamenného parapetu.

„Matko, proč," zašeptal a chytil se jej i druhou rukou. Frigga k němu přistoupila a usmála se na něj tak, jak by se rozhodně měla matka na svého syna smát. Špičkou ukazováčku mu setřela ze špinavé tváře slzu.

„Až budeš dole, nezapomeň uklidit ty střepy, ano, Loki? Buď tak hodný," pronesla vemlouvavě a políbila jej na čelo. Než Lokimu došlo, co tím vlastně myslela, už ho držela za látku na hrudi a shodila ho z věže. Nemohl křičet, hlasivky mu vypověděly službu. Vteřinu předtím, než jej pohltily plameny, zahlédl matčin láskyplný úsměv a ruku, která mu mává na rozloučenou.

Prudce oddechujíc se probudil. Hruď se mu zdvihala a zase klesala v nepravidelných, chaotických intervalech. V jedné ruce svíral zbytek sklenice, jejíž střepy se mu zabodávaly do rukou a druhou se držel propoceného prostěradla, jako kdyby mělo být jeho poslední záchranou. Všiml si, že je jeho košile na spaní mokrá od vody ze sklenice. Očima nervózně těkal po místnosti a v okamžiku, kdy se otevřely ony zpropadené dveře, strnul hrůzou a upustil střepy na zem. 

„Loki, co se ti stalo?" ozval se tichý hlas jeho matky, která k němu okamžitě přispěchala a sevřela jeho zkravenou dlaň mezi svými. Loki na ní chvíli jen zíral a poté otevřel ústa, aby něco řekl, ale nemohl. Byla vyprahlá na troud. Olízl si horní ret a zhluboka se nadechl.

„Noční... můra," zablekotal a vytrhl svou ruku z jejího sevření hned, jakmile si vzpomněl na onen strašný sen. Frigga chápavě pokývala hlavou a odhrnula mu z čela několik zpocených pramenů vlasů. Sklonila se a nabrala do ruky hrst střepů, které ležely u nohou postele. Chvilku si je prohlížela, poté nad nimi mávla rukou a sklenice byla opět v celku. S lehkým úsměvem ji položila na poličku vedle postele. 

„Loki, kolikrát jsem ti říkala, aby jsi pořádně uklízel střepy..."