Battle Royale **Creepypasta Česky**

Jeremy: Fáze pád

Jak jsem si myslel, přeci jen jste poslední, jako by mi ta slova řekl můj bratr. Posměch z výše, zatím co já dole utopen v hanbě. Neznámý hlas v mé hlavě mi je neustále opakoval, neustále se mi vysmíval. Sice nevím jaký to mělo význam, že jsem skončil v tabulce od pana doktora poslední, avšak nepočítal jsem s tím, že by to byla nějaká výhoda. Po utrpení, co jsem si prožil poté, co doktor s tabletem vypnul přísun plynu, pro mě opět přijel pan doktor s vozíčkem a odvezl mě. Opět nepromluvil a opět jsme jeli zpět stejným bludištěm. 

Alespoň nastala nějaká změna, nepřesunuli mě zpět do pokoje bez světel, ozdobenou jen mojí krví. Můj nový pokoj vypadal alespoň více jako místo, kde by jsem mohl žít. Už vynalezli technologii zvanou osvětlení, takže můj nový pokoj byl konečně osvětlený. Byla zde jedna postel, bez peřin a polštáře, a knihovna. Brzy se pokusím zjistit co je to za knížky. Na zemi se nacházel koberec černé barvy, aby společně s knihovnou dělali celému pokoji jiný nádech barev. Postel byla totiž i s matrací opět bílá.

Jelikož šance na útěk je menší než nulová, tak pokusit se odsud zmizet by nebyl moc dobrý nápad. Navíc mají tu smlouvu co jsem podepsal-nepodepsal, nevím co v ní stálo, ještě jsem nedostal možnost si jí pořádně přečíst. Pokud by jsem opět potkal tu slečnu s fialovýma očima, určitě by jsem se zeptal, zda bych měl možnost přečíst si podmínky. Třeba by se tím vysvětlilo, proč měli právo mě přesunout sem. A jestli mám právo na útěk.

Po přesunu do mého pokoje mě muž-co-nemluví nechal osamotě. Ne nadlouho, brzy přišel zpět bez vozíčku a donesl mi jídlo. Měl v ruce ovladač, který obsahoval ke zmáčknutí jen dvě tlačítka. Pochopil jsem k čemu slouží poté, co zmáčkl červené, a opět se ozval zvuk klimatizace. Upgadovali technologie, už nepotřebují pozlacenou páku k tomu, aby mi přestávali dodávat drogy do těla. Pocit v krku se uklidnil, takže jsem cítil jen jemný pocit žízně. Co ale v klidu nezůstalo byl můj žaludek, který začal kňučet, kroutit se a žadonit o jídlo. Bylo to nepříjemné, ale s pocitem, který jsem zažil v mým krkem se to srovnávat nedalo. Díky tomu jsem ani nevnímal, že by jsem měl něco jako hlad.

Jídlo, co jsem dostal, byla podivně vypadající kaše. I ten blaf, co jsem si dělal u sebe doma vypadal líp. Ani slova nedokážou popsat, jak hnusně to vypadalo, ale plyn mi vypnuli a já neměl jinou možnost než to do sebe nějakým způsobem dostat. Nemělo to chuť, můj jazyk cítil jen kašovitou hmotu cestující poté do mého krku. Musel jsem to ale do sebe nějak dostat, nevím, jestli ještě někdy pustí plyn a hlad by mě ani nenechal rozjímat o mých myšlenkách, což byl jediný způsob, jak se tu dalo psychicky přežít a nezbláznit se. 

Byla zrovna doba, kdy jsem se chystal jít spát. Nemůžu říct jestli bylo odpoledne či večer, neměl jsem totiž absolutně žádný pojem o čase. Prostě jsem chodil spát, když se to hodilo, aniž by jsem věděl kdy to je. Na záchod jsem nepotřeboval, logicky z důvodu, že jsem předtím nejedl ani nepil. Teď už jsem dostal i koupelnu. Byla ale prozatím nepoužitelná, kvůli ruce jsem se nemohl moc pohybovat, a už vůbec ne několik kroků do koupelny. Lehl jsem si do postele, matrace byla vcelku příjemná, žádné pochyby o tom, že by jsem se rád vrátil zpět na podlahu do mého předchozího pokoje. Ležel jsem a pročišťoval jsem si myšlenky. Už dlouho jsem nezaregistroval svojí ruku. Ta se mi však připomněla. 

Už jsem se snažil usnout, když mě ruka začala bolet. Nebyla to bolest jako předtím, třeba jako když jsem udělal pohyb moc rychlý na to, aby to zvládla, a tak mi dala jasně vědět pulzující bolestí. Tato bolest nebyla pulsující, je to taková ta bolest kterou máte, pokud svojí ruku používáte až moc dlouhou dobu. Zprvu, jako každá nepříjemnost tady, to byla jen otravná bolest, kterou jsem zkoušel ignorovat, abych si mohl dále pročistit myšlenky. Bolení ruky ale začalo sílit. Každých pár sekund víc. Brzy jsem cítil mojí ruku, jako by se něco snažilo prorvat ven.