Battle Royale **Creepypasta Česky**

Jeremy: Temnota a svit

Tma, zima, ticho a bolest mé pravé ruky. To vše jsem vnímal. Trvalo nějakou tu chvíli, než se mé oči přizpůsobily temnotě. Mezitím jsem měl pocit, jako by se každou sekundou snižovala teplota v místnosti, až mě to přinutilo cukat celým tělem a zkoušením jednoduchých pohybu na minimální zahřátí. Při jednom z pohybu mi ale projela pravou rukou obrovská bolest, která přetrvala dalších pár vteřin. Až mi to vehnalo slzu do očí. Začal jsem křičet, volat, za šanci že mě někdo uslyší. Když nikdo krom mé ozvěny neodpověděl, začal jsem si pročišťoval mysl a promýšlet, co se to vlastně stalo. 

Poslední, co jsem si pamatoval byla obrovská bolest. A taky to, že o mě nějaký robotický hlas věděl až příliš. Znovu mojí pravou rukou projela bolest, větší než předtím, tím se místo slz dostal na povrch i výkřik, následovaný stejně hlasitou otázkou, zda tu někdo je. Teď už mě museli slyšet, jelikož jsem zaznamenal zvuky kroků. Mé oči měly v době mých bolestí a myšlenek dostatek času, aby se přizpůsobily tmě, která mě obklopovala. I ty ale zaregistrovaly jen 3 další stěny. Poté ale ve středu stěny naproti mě se rozjasnil obrys dveří.

Dveří, které se po chvíli otevřely a celou místnost obsadilo bílé, ostré a pronikavé světlo, které znásilnilo mé oči. Ty se nuceně zavřely, ale i přes to jsem tu bílou záři viděl namísto temnoty, které při přivření víček má nastat. Z reflexu jsem před můj obličej ve výšce očí přesunul svojí pravou ruku. Jako bych opět zažil stejnou bolest tu noc v mém pokoji. Zakřičel jsem znovu a mé oči se topily v slzách. Bolest v mé ruce pulzovala ještě dalších několik sekund. Poté sice bolet nepřestala, ale bylo to snesitelné dostatečně, aby jsem se mohl koncentrovat na mé ostatní smysly. Zrak dočasně vypověděl službu. Sluch zaregistroval, že kroky ustaly. Naposledy, když jsem je ale slyšel, byly docela blízko, takže postavy, kterým patřily, pravděpodobně zastavily svůj pohyb, dokud na ně nepohlédnu. Trvalo to několik minut, než mé oči opět obnovily své funkce a přizpůsobily se tentokrát tomu nehorázně bílému světlu. 

Pohlédl jsem nejprve vlevo. Oči i přes to, že si na světlo v nějakých mezích navykly, furt pálily a tak jsem je měl z velké části stále přivřené. Na postavu jsem se koukal od spodu až nahoru. Jeho oblečení bylo jednobarevné, od bot až po ramena, o které byl opřený plášť, byla postava zahalena do bílého. To však nekončilo, i jeho pleť se zdála být až moc světlá. Tento člověk asi neviděl slunce už nějakou dobu. Hladce oholená tvář, světle modré oči a nabarvené bílé vlasy, to byla jeho hlava. Svůj pohled jsem tedy směřoval i do pravé strany. Krom jiných rysů obličeje byli tito lidé naprosto stejní. Vybledlé postavy, bílé vlasy a oblečení. Chtěl jsem ze sebe dostat nějakou srozumitelnou větu, ale jako by moje hlasivky vypověděly službu.

"Můžeš vstát?", zeptal se jeden z příchozích. Myslím že to byl ten uprostřed, vousy neměl čerstvě oholené a tak mu na ploše spodní čelisti rašily blonďaté střípky vousů. Jeho protáhlý obličej a zamračený obličej naznačoval, že ho to nezajímá, ale tuto otázku říkal z povinnosti. Moje hlasivky stále hlásily výpověď a tak jsem místo odpovědi opřel svojí levou neporaněnou ruku o podlahu, koncentroval svojí sílu do nohou a pokusil se zvednout. Povedlo se to, avšak poté mojí pravou rukou opět projela bolest, díky které moje tělo sebou cuklo, ztratilo rovnováhu a málem spadlo, nebýt zdi zamnou. Ten nalevo, hladce oholený se špičatou bradou se ke mě v tom momentě přesunul, chytil mě pod rameny a zvedl mě opět do polohy, ve které jsem byl než mi moje zranění způsobilo úpadek. 

V této situaci jsem si všiml dvou věcí. První bylo, že na pravé straně hlavy (z mého pohledu na levé) měl muž, co mě nadzdvihl, vyholené číslo 39. Druhé bylo to, že podlaha pode mnou, která byla po celé ploše bílá, byla zakrněná krví. Největší louže byla v oblasti, kde jsem ještě nedávno ležel. Krvavá cesta se však táhla od dveří. "Výtečně, vypadá to, že to tak vážné nebude", pronesl ten napravo. Viděl jsem také na jeho číslo, které bylo vyholené na jeho části hlavy, a to činilo 11. Měl baculatý, zakulacený obličej, ale nebyl tlustý. Všichni tři, co stáli přede mnou vypadali, že byli v dobré kondici.

Měl jsem v hlavě spousty otázek. Hlas se mi vrátil dostatečně na to, aby jsem ze sebe vykoktal: "K-k-kde to doprdeLE JSEM!?" Poslední část mé otázky jsem na ně vykřikl a do oka mi opět spadla slza. Bylo toho na mě opravdu hodně. Muž uprostřed, s neodhaleným číslem se na mě podíval s hlavou nakloněnou mírně doleva, ale poté svůj pohled nechal směřovat dolu. Muž napravo s číslem 11 mu podal bloček. Chvilku si ho prohlížel a když dočetl to co potřeboval, narovnal svojí hlavu a podíval se na mě. Jeho výraz se ani na sekundu nezměnil, jako by to byl policista co najde samého zločince po desáté a už je na něm poznat, že ho to přestává bavit. "Jelikož smazání důkazů o naší zprávě neproběhlo podle představ, museli jsme vás převést sem", pověděl znuděně.

Smazání důkazů... proběhlo mi hlavou, stejně znuděným tónem jako mi bylo předneseno. Když si prostředník všiml mého zmateného výrazu, vysvětlil to znovu a lépe: "Jelikož je toto, k čemu jste se naprosto dobrovolně podepsal, jistým způsobem nezákonné, musíme po ukončení hovoru smazat jakékoliv důkazy o tom, že proběhl jakýkoliv hovor k tématu. Většinou stačí jen vymazat data telefonu, data počítače a pro případ že by hovor někdo poslechl, je na místo v době, kdy hovor nejde ukončit, povolán agent, aby odstranil ty, co neměli s tím nic společného. Ten vás také měl jakýmkoliv způsobem dostat do místa určení...

...jak ale vidíte, tak to neproběhlo podle představ. Věřte mi, nikdo z našich agentů neměl co společného s explodováním vašeho zařízení. Ale... stalo se, a tak jste tady. Brzy půjdete na speciální operaci. Prozatím vaše ruka má omezené krvácení...". Celé to řekl stylem, jako by to měl opakovat už po desáté a já vždy na konci řekl, aby mi to zopakoval. Promyslel jsem si to, co mi řekl... a až teď mě napadlo si prohlédnout mojí ruku důkladněji. Od loktu do zápěstí (tedy toho, co z dlaně a zápěstí zbylo) byla moje ruka naprosto vybledlá, ještě více než kůže očíslovaných mužů přede mnou. V částech se dokonce odlupovala a odhalila svaly, které nabyly tmavě fialovou barvu. V oblasti loktu byl kolem dokola černý pruh. Nebyl nakreslený, to byla moje shnilá kůže. Ten odděloval zdravou kůži od té co byla oddělená od přísunu krve. 

Udělalo se mi nevolno, a spadl bych, nebýt čísla 39, který mě podržel. Když jsem opět stabilně stál opřený o zeď, udělal opět úkrok vzad, aby se ocitl po levici neočíslovaného. "Uvidíme se později", to bylo to poslední, co jsem od prostředníka slyšel. Byl z toho cítit ten závan pocitu, že už to má Konečně za sebou a může odejít. Otočil se a odešel, společně se svými společníky. Otočil se tak, aby odhalil i své číslo. Bylo zde vyholeno 03, narozdíl od ostatních mělo zlaté okraje a bylo vyplněné něčím bílým, co se v záři světel lesklo. Když odešli, nechali otevřené dveře, aby mohlo ke mě proudit světlo. Nepočítali s tím, že by se mi podařilo utéct, a jejich předtuchy byly naprosto pravdivé. Přesunul jsem se podpěrou o zeď opět na zem a opět zůstal sám.