První operátor: EVA

5. Pěstouni

Před vchodem do ústavu pro opuštěné děti stojí luxusní automobil. U auta diskutuje pár. Oběma může být kolem pětačtyřiceti let. Elegantní dáma v růžových šatech si Evy vycházející ze dveří v doprovodu ředitelky ústavu všimne první. Přeruší rozhovor se svým do obleku oblečeným a přísně vyhlížejícím manželem a rychle vyrazí té dvojici naproti. Setkají se v půli schodiště. Paní v růžovém stojí o schod pod Evou a dívá se jí přímo do očí. Usmívá se a v její tváři je vidět její velká radost i nervozita, nejen z tohoto setkání, ale i z toho co bude následovat.

„Dobrý den, paní Samuelsová," pozdraví Eva vychovaně.
„Ahoj zlatíčko, moc jsme se na tebe těšili. Pojď, pojedeme." Odpoví dáma v růžovém a podá Evě ruku. Pan Samuels mezitím již stál o krok za ní. „Ahoj Evo." pozdraví ji a natáhne ruku pro její tašku. „Ukaž, pomohu ti."
„To je dobré, zvládnu to sama. Dobrý den, pane Samuelsi," řekne Eva a chytne ruku dámy v růžovém. Tu to evidentně potěší, a tak stiskne její dlaň do své. V téměř stejný okamžik oba manželé řeknou: „Na shledanou", slečně ředitelce. Jen Eva pronese klidným hlasem: „Sbohem". Pak nastupují do auta a odjíždějí.

Eva sedí sama na zadním sedadle. Mlčí, zamyšleně hledí z okénka na stromy, domy, lidi míhající se kolem. Cesta trvá asi hodinu. Pan Samuels několikrát telefonuje se sluchátky na uších. Eva slyší, že řeší problémy s termíny dodávky nějakého IT řešení. Detailům nerozumí, protože slyší jen polovinu hovoru, ale evidentně je to vážné a jde o spoustu peněz, raději hovor přestane vnímat. Samuels je očividně naštvaný a nervózní. Mezitím se paní Samuelsová, novopečená pěstounka, snaží s Evou komunikovat. Vyptává se jí na školu, přestože všechno z její karty musí znát.

„Co tě ve škole nejvíc baví?" snaží se navázat hovor.
„Asi biologie," odpoví nezúčastněně Eva. Uvědomí si, že příliš dává najevo aktuální nezájem o komunikaci, a tak dodá „... a taky tělocvik." Doufá, že tato odpověď paní Samuelsovou uspokojí a nevyvolává příliš mnoho dalších otázek. Samuelsovi jsou fajn, ale teď opravdu nemá náladu si povídat. Ve skutečnosti má Eva ve škole ráda snad vše, i když se tam příliš nových věcí nedoví. A tak celé dny proleží v knihách a moc dobře ví, že je s vědomostmi hodně napřed oproti svým vrstevníkům.

„Víme, že ti učení moc nejde, ale neboj, budu ti pomáhat. Určitě se zlepšíš a v nové škole si najdeš spoustu kamarádů." Pokračuje paní Samuelsová.
To určitě. „To by bylo skvělé." Odpoví Eva. Ví, že zlepšit si známky není problém. Špatné známky má jen proto, aby nevyčnívala, aby na sebe nepoutala příliš pozornosti. Ve škole v ústavu byla nejchytřejší. Věděla a znala toho dokonce více než její učitelky. I než ředitelka. Ale už v první třídě musela dělat, že neumí pořádně číst ani počítat. Být nejlepší tu znamenalo hodně bolesti.