První operátor: EVA

3. Vědomí

O 15 let později
Tma. Černá a hustá. Sem tam narušená světlem z diod v zařízení, jež zabírá obvod téměř celé místnosti. Uprostřed stojí velká skleněná koule, uvnitř které nahodile pluje či snad levituje průhledná rotující krychle. Ke kouli jsou připojeny desítky kabelů, které se sbíhají u přístrojů a počítačů u pultů v rohu. Kabely však nekončí v počítačích, ale pokračují dále až k jakési kovové konstrukci v opačném rohu místnosti. Je mohutná, masivní s abnormálním množstvím kabelů a hadiček, z nichž část vede končí ve tmě. Tlumená záře obrazovek způsobuje viditelné odlesky té rotující krychle. Vypadá také jako ze skla. Uvnitř krychle je tma. Při pohledu z blízka se objevují miliony malých světélek.

V koutě místnosti, kam dopadá jen minimum světla a kam vede všechna ta kabeláž, masivní chladná ocelová kruhová konstrukce obepíná postavu dívky.  Ta je připojena na přístroje, pod stálou kontrolou počítačů. Proporční schéma Vitruviánského muže, skica Leonarda da Vinciho zhmotnělá živou skulpturou mladého ženského těla. Stojící uvnitř velkého kovového kola. Lidský pentagram obklopený tmou. Dívka má oči otevřené, občasným mrknutím schovává jejich kaštanovou barvu. Její oholená hlava je propojena přes elektrody s kolesem, které ji rámuje. Její oblečení i kůže mají namodralou barvu od záře monitorů. Do žil jí hadičkami pomalu, kapku po kapce proudí tekutina zvláštní namodralé barvy. Světlé a zářivé.

Pohled té dívky stále míří do skleněné koule na rotující krychli. Oči krychli neopouští při jejím nahodilém tanci. Z nitra krychle vycházejí mihotavé jiskřičky světla. Tak nepatrné, chvějící se. Rozsvítí se, zablikají a zhasnou. Ale jsou jich tam tisíce, jako hvězdy. Ne jako, to jsou hvězdy. Desítky, stovky tisíc galaxií. A jedna z nich, Mléčná dráha. A blíže, v rameni Orion se nachází Slunce. Nedaleko pak modrá planeta. Země. Obklopena takovým množstvím tmy a iluze prázdnoty, až z toho zebe.

Ta dívka sleduje Zemi. Je na ni zaměřena celou svou myslí, celou svou bytostí a duší. Náhle se její pohled mění. Klid v jejich očích se postupně mění a odhaluje celou škálu emocí. Nejlépe rozpoznatelný je děs a hrůza, strach a pak obrovská a intenzivní lítost, která její oči zaplaví slzami. Projekce na kouli se, jako na neskutečném monitoru, v okamžiku přibližuje ze zeměkoule na kontinent, a blíže a blíže až na město. Propadá se hlouběji skrz oblak prachu. Skrze dým. Žár a oheň. Výbuch. Obchodní centrum se stovkami lidí uvnitř, během rušného dne. Zřejmě výbuch bomby. Panika, suť, křik a pláč, krev. Houkající sirény záchranářů, kteří jsou na cestě. Mix toho všeho nahání husí kůži. Již tolikrát viděno po celém světě. Je bezvětří. Špinavá a děravá vlajka Evropské Unie je na stožáru jen volně svěšená. Neplápolá a jen podtrhává ten šílený zmar kolem. Zvedá se vítr a začíná mrholit. Obraz na kouli se zmatňuje a vrací zpět. V projekci je vidět celá zeměkoule.