První operátor: EVA

4. Sirotčinec

Malá dívenka sedí na posteli, sama ve velké ložnici. Je tu mnoho postelí. Ve třech řadách, všechny vzorně ustlané. Kromě pár skříní, postelí a stolů tu díky malému množství oken, zahalených těžkými závěsy není nic vidět. Ústav pro opuštěné a osiřelé děti. Holčička se pomalu zvedá z postele, když ji obchází, zavadí o cedulku se jménem. „Eva". Může jí být kolem deseti let. Má krátce střižené vlasy, hluboké hnědé oči bez jiskry a radosti. Nepřítomný výraz a bledý obličej. Na něm pár modřin. Na rukách různě staré jizvy a podlitiny, které mizí pod oblečením.

Usedá ke stolu pod oknem. V rukách drží noviny a zápisník. Položí je na stůl a otevře zásuvku. Vyndá ze stolu nůžky a začne vystřihovat článek s fotkou z titulní strany. Jde jí to rychle. Pak vyndá lepicí pásku. Otevře zápisník, nastříhá kousky pásky a rychle článek vlepí dovnitř. Rukou ještě pásku uhladí, aby držela. Vloží zpátky do zásuvky lepicí pásku i nůžky. Ví, že nemá moc času. Naposledy rukou výstřižek uhladí. Přelistuje na začátek zápisníku. Otáčí stránku po stránce a očima běhá po listech.

Z chodby před pokojem se náhle ozve nejasný zvuk. Eva rychle zaklapne zápisník. Doběhne ke své skříni. Z ní vyndá tašku, ve které má sbalenou celou skříň. Zápisník uloží do tašky, přikryje svetrem a tašku zapne. V tu chvíli se otevřou dveře a do pokoje jako povodeň vtrhne silnější starší dáma. „Je čas. Jdeme", řekne přísně.

„Ano, slečno." odpoví Eva. Ještě zkontroluje postel a rukama vyrovná nepatrnou nerovnost na dece. Dojde ke dveřím, kde se naposledy rozhlédne. Zdá se, jako by její pohled už nebyl tak zastřený a tváře bledé. Jako kdyby ožívala a snad se alespoň očima usmála. Ústy však nikoli.