Humanoid ✓

Kapitola 11. - Opakovatelnost použití recyklovaného toaleťáku

Mohl to být druhý den, mohl být týden a vůbec by si to neuvědomil.

Jeho pobyt ve staré prádelně se nedal považovat za dovolenou v pěti hvězdičkovém hotelu, ve skutečnosti to sotva připomínalo motel na okraji nejchudšího města v okolí.

Postupně se naučil dost věcí na to, aby věděl, co přesně by dělat měl a co ne. Dotýkání se zdí bylo zakázané – jediný dotek mohl budovu, nebo alespoň to, co z ní zbylo, poslat zpět k zemi, jako by to nebylo nic jiného než jen domeček z karet.

David byl zvyklý na horší, ale tohle se blížilo k jeho spodní hranici. Budova samotná však nebyl ten největší problém, s nímž se musel potýkat – tím byla žena, která se mu snažila dostat do přízně těmi nejhoršími způsoby.

Ještě nikdy nemohl říct, že by nenáviděl nějakého člověka. Vždy to byla Inteligence, kdo byl tím trnem v oku, ale nikdy si ani nepomyslel, že by to samé mohl cítit k někomu, jehož srdce je živé a samo od sebe bije v těle z masa a kostí.

Briketa – jinak tu ženu ani nazvat nemohl – byla přesně ten typ, který mu nesedl. Mluvila víc, než bylo potřeba, snažila se ho urazit v každé druhé větě. A nosila ušmudlanou šálu, s tím se taky smířit nemohl.

S povzdechem se otočil ke zdi, na niž upíral svůj zrak, zády. Neodvážil se o ni opřít. Bál se, že by se mohla celá konstrukce zhroutit a pohřbít ho tak pod několika hromadami sutin.

Ta smrt by byla příšerná, ale aspoň bych byl pohřbenej.

Úsměv byl něčím, co po celou dobu pobytu tady použil snad třikrát. Jana, se kterou si moc nepadl do noty, protože až přehnaně bránila Briketu, nic neviděla. Nevadilo, když jí ten úsměv nevěnoval. A hlavně mu ani nebylo zrovna veselo.

Zastavil se. To nikdy nemělo dobré pokračování. Hubert ho dlouho učil, že zpátky se ohlížejí jen ti, co nesnesou přežívání v drsných podmínkách. A ti, co se zastavují, aby nabrali druhý dech, nakonec skončí jako Lotova žena.

Aspoň tohle jsem z Filipovy knihy vyčetl, zněla jeho další myšlenka.

Starou knihu – papírovku salátovou, jak jí kdysi říkal – nechal u sebe v bunkru. Byla zahrabaná někde v té hromadě umělé kůže, stejně bezcenná jako to, co ji před zrakem lidí skrývalo.

„Davide!“ zaslechl dívčí hlas.

To, že tu byly jen dvě ženy s dost velkým věkovým rozestupem, mu pomáhalo je rozlištit pouhým sluchem.

Vizuálně si taky nebyly vůbec podobné, ale když byla tma – nebo se on zrovna nacházel v místnosti, která je takticky od nich co nejdál –, mohl se spolehnout pouze na něj.

V podstatě se tady naučil i to, že poslouchat Briketu je automaticky špatné už v zárodku. Jakýkoli nápad, jejž starší žena přednesla, aby si získala pozornost jich obou, se mu hnusil.

Jestli to bylo špatnou formulací, nebo příšerným prvním dojmem, jímž si to u něj už dávno pokazila, to nevytušil.

„Už jdu,“ zabrblal si pod nosem.

Jana neměla šanci ho slyšet. Pravděpodobně na něj ani nečekala, určitě už nadšeně čekala na další moudra, jež mají splynout z Briketiných vysušených popraskaných rtů.

S povzdechem myknul rameny, bradu zvedl tak vysoko, jak se odvážil. Ve tmě byla – paradoxně, protože se jí tak trochu bál – jeho odvaha větší. Nemusel mít strach, že by někdo jeho naparování viděl.

Šel tak pomalu, že se za to až styděl.

Nechtěl jít za nimi. Líbilo se mu, že byl alespoň na chvíli sám. Že mohl přemýšlet bez toho, aby do něj rýpala otravná Briketa a zvědavá Jana se vyptávala na cokoli, co jí přišlo na mysl.