Humanoid ✓

Kapitola 14. - Pole padlých srdcí

Strach mu nedovoloval se vůbec pohnout, šok mu bránil otevřít oči. Jediné, na co se zmohl, bylo přitáhnout ruce pod sebe a zabránit žaludku, aby ukázal svůj obsah světu.

Znal smrt, kdysi už mrtvé lidi viděl. Ale ne takhle čerstvé. Ty prázdné oči, které byly společně se zbytkem tváře natočeny k obloze, na rohovce měly stopy po slzách.

Před smrtí se nikdo za slzy nestydí, pomyslel si, když dokázal mysl uklidnit natolik, že mohl zachytávat myšlenky.

Odvážil se škvírkou mezi řasami rozhlédnout kolem sebe - však pouze tam, kde, jak tušil, to tělo znovu nespatří. Byla tma, za což byl slunci neskonale vděčný. Pokud tu byla i jiná, podobně uboze vyhlížející rozpáraná těla, byl rád, že je neviděl. Jejich přítomnost ovšem prokazoval hnilobný pach.

Konečně z něj prvotní šok opadl. Okovy strachu uvolnily jeho ruce z pout, nakoply jej do nohou, aby se postavil. Zatím se zmohl jen na pomalé posazení, které následoval dřep a strnulá pozice v něm. Jako by se bál, že když se postaví na nohy, padne na zem a srdce mu z hrudi samo vyskočí. Vlastně by se nedivil tomu, kdyby mu narostly miniaturní nožičky, které by orgán donesly až k Inteligenci.

Měsíc osvětloval krajinu jen tak málo, že viděl v okruhu dvou metrů. Tiše si šeptal, uklidňoval stále rostoucí paranoiu, doufal v probuzení, které nepřicházelo. Celý ten den, jejž včera prožil, se ztrácel za ranní mlhou. Připadalo mu to tak dávno. Hubert, Android, Briketa, Jana. Všechny opustil.

Záchvat hrdinství nahrazoval pud sebezáchovy. Ta chvilka, která ho donutila utéct z bezpečného útočiště na povrch, pomalu mizela v dálce, roztahovala ústa do žraločího úsměvu a smála se šíleným smíchem. David se pro ni nemohl ani natáhnout, jak nedosažitelná najednou jeho odvaha byla.

Musel si to stále opakovat. Že to dělal jen pro sebe, z té nejčistší sobeckosti. Nehledal by ji, kdyby mu nehrozilo totální zhroucení. Nezáleží mu na nikom, pouze na něm samém a jeho problémech.

Jak lidské je lhát...

„Je to docela kruté, viď?" ozvalo se za ním.

Jeho hlava ihned vyhodnotila situaci, nadhodila možnosti. Nemohl se však zbavit toho pocitu, že si přál, aby to byla ona.

Otočil se za sebe v naději, že skrze něj budou hledět dvě prázdné oči. Tolik se nemýlil, skoro okamžitě vyskočil na nohy a skryl ruce za zády. Ačkoli ho nemohla vidět, nechtěl před ní vypadat jako zbabělec.

„Nedokážu uvěřit tomu, že to kdysi byli lidi," odpověděl po chvilce.

Snažil se, aby jeho hlas zněl pevně a statečně, ale roztřásl se mu natolik, že skákal přes oktávy. Cítil, že měl slzy na krajíčku, ani před ní však brečet nemohl.

Jakákoli hloupá představa, již vnímal jako počátek cesty k naprostému šílenství, se nyní stávala jeho vysvobozením ze samoty. Nedělalo mu problém odpovídat něčemu, co neexistovalo. Hlavně pokud to odpovídalo taky.

„Jednou tak dopadneme všichni. Pak nám to bude jedno. Srdce v mase nebo srdce v plechu? Co na tom záleží, když člověk není ani jeden, co?"

Její hlas zněl pohrdavě - dokonce až výsměšně. Možná ji skoro vůbec neznal, ale tak nějak to k její křehké osobnosti nesedělo.

Byla zkreslená ideálem jeho hlavy. Ta slušná dívenka, které pletl copánky, se tak stávala jen další sarkastickou zrůdou. Svět by ji nejspíš stejně zničil sám.

Kdyby byla naživu.

„Jde o tu dobu, co se snažíme nezmagořit," zamumlal David.

Nemohl odolat, jeho jazyk byl rychlejší než mozek. Sklopil pohled na mrtvolu nedaleko na zemi, tu spící neživou bytost s otevřenou schránkou - zrůdou bez srdce.