Humanoid ✓

Kapitola 25. - Umění četby a kanibalismu

„Umíš číst?"

Už nějakou tu chvíli ležel na zádech a snažil se usnout. Ruce nechával spojené prsty na podbřišku, nohy pokrčené každou do jiného úhlu. Měnil polohu co hodinu. A když už jednu vcelku pohodlnou našel a jeho hlava byla ochotná zanechat všechny - jistě životně důležité - otázky stranou, protrhl ticho ten pisklavý dětský hlas.

Nespokojeně zamručel a otevřel oči na škvíru. Za ty dlouhé hodiny se stačily víčka přilepit k sobě tak, že když se je snažil od sebe odtrhnout, bránila mu v tom několik kilo těžká závaží, jež se usadila na tmavých řasách. I tak zůstávaly ty drobné částečky uchycené na nich a odmítaly se pustit.

Odlepil rty od sebe. I na nich se stačila usadit vrstva, která je držela při sobě. Bylo docela nepříjemné, jak to mlasklo, ale pokud mu dnes nebylo souzeno usnout, nebral na to ohled.

„Cože?" zamumlal, stále ještě značně nepřítomně.

Jeho vlastní hlas mu zněl podivně hluboce a chraplavě, jako by to hrdlo nevidělo vodu týdny. Ačkoli před ani ne třemi hodinami vstal a nalil do sebe tři kelímky.

„Ptal jsem se, jestli umíš číst," zopakoval Míša svým typicky chlapco-dívčím tónem.

Byla to tak dětská otázka, až jej to zarazilo. Jako by místo něj v místnosti ležela Sára.

„Jo... jo, umím," odpověděl zanedlouho. Popravě si svou odpovědí nebyl ani trochu jistý. Kolik let už nějaké písmo neviděl? Pamatoval si stále, jak vypadají písmenka? „Proč se ptáš?"

„Briketa mi vyprávěla o pohádkách. O psovi s jedním červeným okem, který strašil třetí den po úplňku. Říkala, že to někde četla," zamumlalo dítě a přisunulo se jediným pohybem blíž ke znavenému Davidovi. „Jana číst neumí," pokračoval už o trochu tišeji, „a když jsem se zeptal na tebe, neodpověděla."

Byl chytrý, to musel uznat. Něco se v tom drobném tělíčku skrývalo, možná určitý skrytý potenciál mladého génia. Nebo jen slyšel a viděl málo dětí na to, aby to mohl s přehledem posoudit. Ale rozhodně byl všímavý a dokázal si představit situace jako celek.

„Nevěřím jí," řekl Merkl pevně.

Před Míšou se nebál říct přesně to, co si myslel. Bylo to zvláštní, ale nějak mu připadalo, že chlapi by si měli pomáhat. Navzájem se podržet, aby nadvládu té drzé bábiny přežili ve zdraví a bez újmy.

„Zachránila nás," namítnul blonďáček.

Jeho oči na Davida zajiskřily jako světelný rok vzdálené hvězdy. Byl si téměř jistý, že nikdy nic podobného neviděl. U nikoho, koho znal. Ačkoli, když se snažil spočítat, kolik lidí vlastně důvěrně znal, skončil u druhého prstu druhé ruky.

Vážně jen sedm?

Zamyslel se. Možná mělo to děcko pravdu. Třeba je skutečně zachránila před smrtí, která by na ně brzy čekala s houkačkou za rohem. Nůž v hrudníku a pár zářezů by z něj oficiálně udělali mrtvolu, srdce v plechovém brnění rytíře, jehož čest a sláva nebyly ani na ozdobu.

Přesto si za svým stál. Stál si za tím, že to plánovala utnout v přesné sekundě, kdy by měli mít nejlepší šanci k úspěšnému útoku. Určitě to musela mít připravené. Někde schovala bombu nebo něco podobného, aby zradila vlastní armádu a pomohla člověku, který ji... co vlastně? Držel? Dělal na ní pokusy? Urážel ji?

„To je subjektivní názor," odsekl nakonec, když do něj Míša dloubl, aby se odpovědi ještě dnes dočkal.

Tiše na něj zavrčel, že jej vytrhl z úvah. Jestli si to přebral správně, to už se nedozvěděl, protože promluvil znovu bez ohledu na to, jestli bude David poslouchat, nebo ne.