Humanoid ✓

Kapitola 31. - Boty pro kolegu matematika

Necítil ani jediné popíchnutí svědomí, když své zatuchlé vězení opouštěl. Milerád sledoval periferním viděním, jak se cihlové stěny měnily na souměrné šedé zdivo s fleky plísně a rzi. Podlaha se z vcelku slušně udržovaného koberce měnila na chladné podloží, dokud pod tenkou podrážkou svých prošlapaných bot necítil každý kamínek a nečváchl snad do každé kaluže v okolí.

Brzy místo prstů na nohou cítil střepy v pahýlech, jak je mráz olizoval a studený vzduch čepele ostřil. Briketiny boty byly mnohem menší než jeho chodidlo, proto si nemohl vzít žádné náhradní. Onu možnost, že by mohli mít přibližně stejnou velikost Jana s Míšou, zavrhl ihned potom. Byl okolnostmi přinucen si své staré škarbále - jak jim s libostí nadával - ponechat.

Občasnému bolestnému syčení se už ani nebránil. Šli sotva chvíli a jeho chodidla byla natolik zmrzlá, že by je mohl používat místo kladiva. Proto i z tohoto důvodu šel mnohem pomaleji, než původně plánoval, nebo než by chtěl.

Nohy musel kroutit tak, aby našlapával pouze na hranu. Veškerá bolest byla o něco slabší než po celé klenbě, přesto se jí nevyvaroval úplně. Stále se hlásila, přesvědčovala člověka o své přítomnosti a nutila ke bdělosti, kdyby se náhodou rozhodl zavřít na chvíli oči a odpočinout si. Jako by na sebe nikdy neměla přestat upozorňovat.

Ničemu nepomohlo ani to, že nejmladšího člena jejich sebevražedné skupinky opět napadla horečka. Když už se nezvládal Míša za dvojicí vepředu plahočit, padl beze slova na zem a tvář položil na podlahu.

David se otočil za sebe, už ze zvyku. Jakmile si všiml, že Míša nepochodoval, s táhlým povzdechem se zastavil a natáhl paži vedle sebe, aby zabránil v chůzi Janě. Ta však již strnula na místě, jako by to vytušila. Přemýšlel, jestli ten mateřský instinkt a ženská intuice skutečně neexistují. Možná by to vysvětlovalo chování Brikety i podplukovníka.

„Musíme dál," zašeptal Janě, když jí položil ruku na rameno a nahnul se k ní.

Poté, aniž by byť jen sekundu váhal, ji krátce po něm poplácal a obešel si ji, aby se dostal k ležícímu dítěti.

O tom polibku spolu nemluvili. Jana byla zatrpklejší než dříve a on konečně přestal brblat, takže usoudil, že to bylo spíše ke škodě než k užitku. Navíc je to nesblížilo tak, jak předpokládal. Ani se po tom, co jí řekl, nedivil.

Došel až k blonďáčkovi a přidřepl si k němu. Mrazem ztuhlá kolena ihned protestovala, ale teplé mravenčení, které se poté dostalo ke kotníkům, bolest dokonale kompenzovalo. I tak si však tiché klení neodpustil. Přiložil mu dlaň k čelu. To ostatně ani nemusel, všechny příznaky byly poznatelné už od pohledu. Přesto to byla jistota.

Čelo měl vlhké od potu, ale kůže byla tak horká, že už pochybovat nemohl. V takovém stavu to nemohl zvládnout daleko. Už když si stěžoval poprvé, trochu zvolnili tempo, aby jim stačil, ale s takovou se plahočit už nemohl. Podle toho, co si David o nemocích pamatoval, odhadoval, že se to bude jen zhoršovat, jestli ho budou nutit pochodovat v chladu a vlhku.

„Zvládneš se zvednout?" zeptal se ho, když ruku stáhl zpátky a pot si otřel do kalhot.

Lokty se zapřel o kolena a pozorně sledoval jakýkoli náznak odpovědi jeho těla, které by mohlo prozradit více než pouhá slova.

Nemusel čekat dlouho na první pokus. Míša se opřel dlaněmi o studené podloží a pokusil se zvednout alespoň do kleku, ale jakmile se dostal jen o kousek výš, než byla šířka jeho zápěstí, lokty sebou samovolně zaškubaly a poslaly hlavu opět k zemi.

Ani neočekával, že mu odpoví ne. Otužilí lidé - a očividně i děti - nesmí vzdát ani ty nejniternější maličkosti. Jakákoli malá prohra se počítala. Jakákoli malá prohra znamenala o minutu kratší život. Minimálně.