Pobočnice krále pod Horou

35. Kdyby se psal jiný příběh - 2. část

Stalo se tak právě včas, protože akorát co stanula uvnitř, vrátil se křik pronásledovatelů. Zprvu byl tlumený, avšak rychle nabíral na síle. Odette rozeznala velmi zřetelně všechny nadávky, stejně jako sípání koní na pokraji schvácení. Po nozdrách hladila vraníka, jehož nyní asi mohla nazvat svým, a prosila jej, aby nezaržál. Či jenom nefrknul příliš hlasitě. Do druhé ruky se sama kousala, aby strachy nevykřikla. V duchu děkovala i mladému havranovi, který toho roku poprvé přepeřil. Třebaže byl jenom malý tvor, žádný obrovský orel, co by ji na zádech odnesl do bezpečí - jako byli trpaslíci tenkrát přeneseni k Anduíně - přesto mu vděčila za holý život nejen svůj.

Jak brzy se hlasy přiblížily, tak brzy zase mizely, až utichly úplně. Teprve tehdy Odette upustila vzduch zadržený v plicích, opřela se o stěnu a zlomila se v pase. Tvář mokrou od slz schovala do dlaní. Nemělo smysl nalhávat si, že se Ori zachránil. Že se zachránil kdokoli další z karavany. Před očima jí vytanula vzpomínka na chvíli, kdy k němu natahovala ruku. Třeba by ujeli oba. Třeba...

Možná hodinu, možná jen minuty, stála ve strnulém předklonu, s třesoucí se bradou a trhaným dechem. Obojí však znamenalo příliš dlouho. Teď nebyl čas vhodný pro lítost ani vzpomínání, musela být prostě praktická.

Promnula oči, otevřela je dokořán a rozhlédla se po sluji skrze tmu měnící se v pouhé šero. Jeskyně vypadala prázdná, tedy snad, protože vedla až kdoví kam. Však nezdály se tu být žádné stopy po zvířeti: pelech, zbytky potravy, ani trus. Odette přesto stáhla ruku k boku, kde zatnula leda prázdnou pěst. Neměla meč, došlo jí, jen látkou omotaný kuchyňský nůž zastrčený v botě. Ale i ten zůstával lepší nežli nic. Yorri kamsi odletěl a ona se pokusila zklidnit mysl a trošičku zauvažovat, co dál.

Stoupla si na plochý kámen u stěny, aby byla výš a mohla tak prohledat sedlové brašny. Obsahovaly veskrze obvyklou výbavu pro cestování. Měch s vodou, krátkou louč, váček sušeného masa a dokonce skoro čtvrt bochníku chleba. Také nějaké staré, suché skývy, jistě určené pro koně. Tomu je také dala ihned schroupat. Hlavou jí dloubal do ramene, dožadoval se další odměny. Odette věděla, že tato byla žalostně malá.

„Víc nemám," zkusila mu pošetile vysvětlit.

Z druhé strany postroje objevila přikrývku, křesadlo, mužskou halenu, klubko motouzu, háček, jímž se čistí koňská kopyta, svitek pergamenu popsaný písmem, kterému nerozuměla, o dost lepší nůž, než byl ten její, a placatku s pálenkou. Za zadní rozsochou bylo ještě připevněno srolované beraní rouno.

Nezbývalo dlouho do setmění, ale ještě než slunce zapadlo za obzor, Odette se odvážila vykouknout ven z úkrytu. Potřebovala vyvést vraníka, aby ho mohla alespoň napojit. Z kaluže, lepší zdroj vody nebyl po ruce a nemohla jít takový hledat, když lidští muži museli být někde tu a s hledáním jistě nepřestali. Ačkoli neznala jejich záměry, prozřetelnost pravila, že oni se nevzdají snadno.

Říká se, že kůň se z louže nikdy nenapije, avšak obrovitý vraník hned tu první vysrkl až na štěrk a druhou skoro do dna též. Yorry přistál Odette na předloktí, nechal se hladit po vlhkém peří.

Zpět uvnitř sluje se však odrazil pařáty a rozlétl se někam do její hloubky. Ze tmy se ozývalo ptačí volání a Odette napadlo, jestli to není výzva k následování. Právě teď by velice ocenila, kdyby se jisté pověsti zakládaly na pravdě. Jenže nezakládaly. To jen mezi lidmi kolovaly zkazky, že trpaslíci dovedou s havrany hovořit, což přirozeně nesvedli. Nikdo přece neumí mluvit se zvířaty, snad jen velmi mocný kouzelník.

Pravda, ereborští havrani svou chytrostí a učenlivostí dozajista předčili kdekterá zvířata. Dokázali spolehlivě doručit poštu po celé zemi, protože tak byli cvičeni a užíváni již celá staletí. Staří ptáci svůj um předávali mláďatům a ta, pokud se jim trpaslík velice svědomitě věnoval, po čase dokázala zopakovat třeba pár srozumitelných slov. Často říct své jméno. Jenže to bylo zhruba tak vše, a tudíž veliká škoda. Odette by se tuze ráda zeptala, kam kamenná chodba vede.