Mapa života [Snoody, ✓]

Doslov autora

Nemohu uvěřit, že po tolika měsících je skutečně konec. Tahle povídka vznikla úplnou náhodou, na motivy valentýnské výzvy, a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že z původně zamýšleného jednodílného příběhu se stane první příběh, který dokončím. Je to zvláštní pocit, smutný, když takovou dobu žijete životem svých postav, ráno se s nimi probouzíte a večer s nimi chodíte spát, a najednou jsou pryč. Jejich příběh skončil a vy se vrátíte zase zpět do svého jediného života a  cítíte takové plíživé prázdno u srdce, jako kdyby vaše postavy byly živé a najednou zemřely. S každým dokončeným příběhem něco ztrácíte, ale na druhou stranu i získáváte. I když je mi teď smutno, zvlášť protože příběh završil hořkosladký konec, mám z toho vlastně dobrý pocit z dobře odvedené práce, který člověk má jen tehdy, když na něčem usilovně pracuje po dlouhou dobu.

Doufám, že i vy jste si Severuse a Moodyho zamilovali tak, jako jsem si je zamilovala já, a sledovali jejich příběh až do konce s napětím. Původně to měla být jednoduchá romance o pár slovech, a nakonec z toho vznikla filozofická novela o tom, že život není ničím jiným než jen řetězcem rozhodnutí, z nichž většina je příliš komplikovaná na to, aby měla správné řešení. Věřím, že spousta z vás byla zklamaná Severusovým finálním rozhodnutím, nepoužít lektvar, na němž tak usilovně pracoval a který by dost možná fungoval, ale věřím, že každý z nás někdy udělal něco, na co nejsme pyšní, přestože jsme to udělali s těmi nejlepšími úmysly. Svět není černobílý, a někdy musíme udělat špatnou volbu, aby z ní mohlo vzniknout něco dobrého.

To, co je na takové volbě těžké, však nejsou její důsledky, nýbrž slůvko „kdyby" – co by se stalo, kdybychom se tenkrát rozhodli jinak? Bylo by pak všechno lepší, nebo by se to jen zhoršilo? To se nikdy nedozvíme, a s touhle nevědomostí musíme žít. To platí i pro Severuse. Věřím tomu, že měl výčitky svědomí, když si pomyslel, že Alastorovi upřel vyléčení, po němž tolik toužil, ale pravda je možná taková, že by ho byl neznámý, nevyzkoušený lektvar třeba i zabil...

Je tedy na nás, abychom se snažili žít co nejsprávněji, ale neohlíželi se zpátky, když učiníme těžké rozhodnutí. Tohle mělo být poselstvím této povídky, a já doufám, že jste ho v ní rozklíčovali.

Na závěr zbývá jen poděkovat vám za přízeň, kterou jste mi během těch šesti měsíců, po něž povídka vznikala, prokazovali. Vážím si každé jedné hvězdičky a ještě více každého jednoho komentáře, který jste mi pod kapitolami zanechali (a samozřejmě budu ráda i za to, když se se mnou ještě podělíte o to, jak se vám povídka líbila jako celek). Bylo neuvěřitelně inspirující povídat si s vámi o životních strastech, a neuvěřitelně zábavné pokoušet se vás v komentářích ještě o trochu více zmást. Děkuji za všechny slzy, které jste prolili a o kterých jste mi psali, protože věřte mi, že není pro spisovatele větší satisfakce, než když u svých čtenářů vzbudí emoci tak silnou, jako je smutek. A věřte mi i to, že jsem kolikrát plakala také...

Nesmíme však být smutní moc dlouho. Něco teď skončilo, a něco nového zase brzy začne: pro Severuse, pro Alastora, pro nás...