Extasy's Oneshot /k-pop, j-pop etc./ ✔️

Punishment

Šéf volá několik minut, když mě napadne, že bych si symbolicky odkašlal, ale zároveň nevím, jestli je to vhodné a tak čekám trpělivě dál. Po dalších asi dvou minutách (díky mé nervozitě jsou to pocitově tak dvě hodiny) se ředitel konečně s člověkem na opačné straně loučí – velmi formálně – a nechá ruku klesnout na stehno. Neposlouchal jsem, o čem telefonát byl, ale evidentně z něj šéf nemá moc radost. Chvíli se vůbec nehýbe, jakoby přemýšlel a pak se najednou obrátí a rovnou se mi podívá do očí, aniž by ho překvapilo, že tam stojím. Takže o mně musel celou dobu vědět.

„Kim Taehyung?" ujistí se. Nedivím se, že mě nezná. Jsem jen pěšák. Jeden z mnoha, co na něj dřou. Navzdory úzkosti je ale docela zajímavé stát v jeho kanceláři a mít možnost si ho konečně pořádně prohlédnout. Nebude o moc starší než já. Myslím, že tuhle firmu převzal po otci, který ještě pořád sedí ve správní radě, ale jinak mu přenechal veškeré vedení. Kim působí důležitě, ale něco mi říká, že když se usměje, udělají se mu na tvářích ďolíčky. Takže předpokládám, že se moc usmívat nebude, aby nevypadal příliš roztomile. Jak jsem předpokládal, jeho účes je dokonalost sama. Minimálně jednou týdně bude navštěvovat kadeřnický salon. A taky kosmetický, protože jeho pleť je naprosto bezchybná. Má menší nos, husté perfektně upravené obočí, plné rty a pronikavé oči, které vůbec nepůsobí přísně. Do vážné tváře, na kterou právě zírám, se vlastně ani moc nehodí.

„Ano, pane," skloním pokorně hlavu. Chtěl bych ještě dodat, že nevím, proč tu jsem, ale snad se to brzy dozvím. Samozřejmě mě jednou po cestě napadlo, že bych snad mohl být povýšen, protože jsem si hodně jistý, co se mé vykonané práce týče, ale tuhle myšlenku jsem hned zavrhl. Z našeho oddělení snad nebyl povýšený ještě nikdo.

Ředitel Kim si shlédne moji postavu od hlavy k patě a přikývne. Pak si před sebe přisune nějakou složku v obyčejných papírových deskách a otevře ji. Jsem nesvůj. Čekal jsem, že si budu moct aspoň sednout, židle pro návštěvy před stolem je, ale asi nemám nárok. A třeba to bude aspoň rychlé, dodávám si naději.

„Hm..." slyším jeho mručení, když se probírá papíry ve složce. Jestli ona to nebude moje zaměstnanecká karta. Nevím, co dělat jiného, tak si šéfa znovu prohlížím a tentokrát se zaměřím na oblečení. Černé sako - sázka na jistotu - je doplněné černou košilí, jíž má ředitel Kim u krku ležérně rozhalenou. Pod stolem zahlédnu černé kalhoty a vzorově naleštěné boty. Jakmile dokončím zhodnocení jeho jednoduchého, ale úžasného outfitu, zvedne ke mně tvář a s ní i jedno obočí.

„Víte, proč jste tady, Taehyungu?" zeptá se neformálně. Použití křestního jména mě překvapí, ale když to tak vezmu, máme stejná příjmení a já jsem přece jen dost hluboko pod ním, tak proč by si nemohl dovolit trochu té familiárnosti?

„Eh... nejsem si jistý, pane," vydechnu se staženým hrdlem. Normálně jsem docela výřečný, ale spíš mezi přáteli, nebo někde u piva a dobrého jídla. Ať prostě řekne, co jsem provedl a máme to konečně za sebou. Sám jsem hodně zvědavý, jaký jsem udělal přestupek.

Ředitel Kim zavře složku a vrátí ji na hromadu, odkud ji předtím vzal. Napije se kávy a celou soupravu šálku s talířkem odsune na kraj stolu. Když se opře do křesla jako doma a proplete prsty na břiše, něco mi říká, že se v dalších minutách nebudu stačit divit. Šéf pak ještě přivře oči a jeden koutek rtů pozvedne do povýšeného úsměvu. Měl jsem pravdu, dělají se mu ďolíčky.

„Prý v pracovní době rád kouříte," řekne jakoby nic a mě polije horko. No do prdele, tak na tohle jsem úplně zapomněl. Nejsem silný kuřák, ale občas si dám. A bohužel i v práci. Ale kdy jsem byl kouřit naposledy? No jistě, včera po obědě. A nebyl jsem tam sám. Pár lidí z našeho oddělení našlo takové dobře zašité místo, kde se dá tajně kouřit. Samozřejmě je to ve firmě zakázané a postihy nejsou zrovna zanedbatelné. To ale znamená, že mě někdo prásknul. Až zjistím, která svině to byla, tak...