Extasy's Oneshot /k-pop, j-pop etc./ ✔️

Punishment

Vítám u další jednodílné povídky. Tentokrát jsem dala dohromady Namjoona a Taehyunga. V mém případě nápady na příběhy přicházejí různě, ale když se spojí hned několik podnětů, nemůže z toho vzejít nic dobrého :D 

Od Velvet jsem získala námět (ne že by se jí něco takového stalo, ale stát se to samozřejmě může :D) a pár mě napadl po shlédnutí několika dalších videí s BTS, kde jsem se tentokrát zaměřila na tyhle dva.  Taky jsem v tomhle případě dala Taeho do spodní pozice. Tady to snad ani jinak nejde :DD

Povídka není vhodná pro osoby mladší 18-ti let!!

Enjoy <3

************************************************************

Není samo sebou, že stojím zrovna na tomhle místě. A věděl jsem, že se něco děje už v okamžiku, kdy šéf Choi Hijeon přišel k mému stolu a řekl mi, že mám jít s ním.

Jeli jsme výtahem do dvacátého šestého patra. Ano, přesně tam sídlí vedení naší společnosti. Jestli jsem tu někdy předtím byl? Nikdy! Protože lidé jako já se do těchto míst dostanou jen velmi těžko. Anebo lehko, záleží na okolnostech.

Pracuju v téhle firmě už skoro rok. Nikdy jsem nedělal problémy, vždy jsem odváděl práci s nejlepším vědomím a svědomím. Dovolenou si beru jen v nejnutnějším případě a k doktorovi chodím, pokud to jde, odpoledne nebo navečer. Jsem dost zodpovědný, ale taky dám hodně na to, co říkají ostatní a už jsem zaslechl, že je lepší - pokud jsi řadový pracovník - neprovokovat vedení nadměrným upozorňováním na svou osobu. Konkrétně tím, že bych hodně marodil, nebo nasekal při práci moc chyb. A když už se o tom takhle mluví, tak na tom asi něco bude. Proto jsem nechápal, když si pro mě šéf přišel, že mám jít lidově řečeno na kobereček. Nic jsem neprovedl, nebo si toho alespoň nejsem vědom

Zírám na dveře před nosem a už asi pětkrát jsem si přečetl jméno a titul na chromované tabulce.

Kim Namjoon, ředitel společnosti.

„Můžete jít dál, pane Kime," oznámí mi sekretářka nervózně. Myslím, že už mi to jednou říkala, ale asi jsem byl v tu chvíli mimo. Cítím vnitřní třas, protože jsem určitě víc nervózní než ona. Co mě na druhé straně čeká? Co mi vedení chce? Ředitele jsem viděl jen jednou v životě, na firemním mítinku před třemi měsíci, kde se ale pouze mihl, aby stručně odsouhlasil, co nám napovídali manažeři. Jinak se v nižší třídě, jak tomu tam u nás někteří říkáme, neukazuje. Určitě to nemá zapotřebí. Další věc je, že kdybych udělal něco špatně, tak by si mě asi pozvali na personální. Ale upřímně nevím, kdo přesně vyřizuje výpovědi.

Roztřesenou rukou uchopím kliku a otočím s ní. Opatrně vcházím dovnitř. Do prostorné kanceláře s velkými okny s dokonalým výhledem na Soul. Žaluzie jsou napůl zatažené, aby propouštěly tak akorát slunečního světla, ale zároveň bylo vidět ven. Naproti dveřím stojí robustní černý stůl. Na něm se standardně nachází stříbrný laptop s logem jablka, nějaké složky srovnané do komínku, stojánek na psací potřeby, luxusní zásobník s papírovými kapesníky a černý šálek s kávou na talířku se zlatými ornamenty. Nehodnotím obsah stolu příliš dlouho, protože by mě měl zajímat především muž, který za ním sedí a momentálně je ke mně otočený zády a telefonuje. Vidím akorát kus paže v černém rukávu saka, z nějž vykukuje dlaň s dlouhými prsty, jež pevně svírají mobil. Ředitelské křeslo má vysoké opěradlo, takže co se týče ředitelovy hlavy, z mého pohledu je viditelný pouze vršek jistě precizního účesu v šedo-platinové barvě.