Nejistá budoucnost (Cherick) CZ

Nejistá budoucnost

Tady je první a jediná kapitola dlouhého příběhu! Má asi 10 000 slov! Užijte si to!

Už zase. Už zase přišel na návštěvu. Ty jeho věčné pozdravy a laskavá slova mě začínají vytáčet! „Zdravím Ericu. Tak jak se máš?" „Pověz Charlesi, jak by se asi mohl mít stařík zavřený v plastovém vězení?" „Takže tedy dobře. To rád slyším." Protočil jsem očima a pokynul mu, aby zajel za opačnou část stolu. „Dáš si šachy, nebo něco jiného?" „Rád. Děkuji." Chodívá sem každý týden a já pořád nevím proč. Ať se na to snažím přijít sebevíc, vždycky se někde seknu. „Ericu, už zase nad tím přemýšlíš. Proč to prostě nemůžeš brát tak, jak to je?" „A jak to mám brát Charlesi? Jak si mám vysvětlit, že za mnou pořád chodíš, ač se snažím o přesný opak toho nad čím usiluješ ty?!" „Co tak se tím prostě nezabývat?" Otráveně jsem se k němu otočil zády. „Nemám dnes na tebe náladu Charlesi. Přijď jindy, nebo už raději nechoď." Trucovně jsem si sedl na postel a čekal, až uslyším zašustit plastové dveře cely. Čekal jsem minutu, ale pořád nic. Otočil jsem se a málem jsem narazil do stojícího těla. „C-co to sakra děláš?! Od kdy bereš zase ten sajrajt?!" „To není důležité. Hlavní je, že že se ti díky tomu nedostanu do hlavy a tak je to celé mnohem zajímavější." Nechápavě jsem se na něj podíval. Byl tak zvláštně nervózní, to u něj nebylo obvyklé. Sedl si zpět do svého křesla a díval se na mě takovým zvláštním nic neříkajícím pohledem. Vyčerpaně jsem se svalil na postel a dlaněmi si překryl obličej. „Co tady doopravdy děláš Charlesi? Co tě sem doopravdy každý týden táhne? Divil bych se, kdyby to byla jen přátelská návštěva kamaráda, co je nejstřeženějším zločincem v Americe." „To máš pravdu. Kvůli přátelství to nedělám. To krachlo v den, kdy jsi mě postřelil." Zajel jsem si rukou do vlasů a povzdechl si. Tohle téma jsem už nikdy nechtěl vytahovat. „Dobře víš, že já to nebyl. Já tě nepostřelil, a vůbec! Co jsi tam sakra dělal?! Měl jsi zůstat ve své škola a teď bychom tady nemuseli stát." „Minulost nezměníme příteli. Můžeme se z ní jen poučit. Mě má zloba už dávno přešla a doufám, že ty se na mě už také nehněváš." Chvíli bylo ticho přerušované jen dýcháním nás obou. „Je asi patnáct minut do konce návštěvy, to se mnou nebudeš mluvit celou tu dobu?" „Nebudu. Raději konám. Nedáš si alespoň to člověče?" „Proč ne, alespoň teď budeš mít šanci na výhru, když ti nevidím do hlavy." Sedl jsem si do křesla naproti němu a vytáhl skleněnou hru. Barevné figurky ze skla jsou o dost vkusnější, než ty z plastu a papíru. Hráli jsme dost dlouho a byla to napínavá hra. Nakonec však zase vyhrál Charles, ostatně jako vždycky. „Sbohem Eriku. Budu se těšit na další návštěvu." To bylo to poslední, co řekl, než odešel.

O týden později

Celou tu dobu zavřený sám v cele jsem přemýšlel. Zhodnocoval jsem vzniklou situaci a přemýšlel nad plánem útěku, ale hlavně jsem přemýšlel o Charlesovi. Proč tady asi stále chodí a je na mě tak milý. Nakonec jsem se tím přestal mučit a šel spát. Když jsem se probudil, cítil jsem se jinak. Nebyl jsem tady sám a tlak v nohách postele to potvrzoval. Rozespale jsem zamžoural a díval se na muže, jež seděl na posteli. Nevšiml si, že jsem vzhůru a díval se dál tupě před sebe. Všiml jsem si, že si něco mumlá a pohrává si s prsty. Snažil jsem se naslouchat tomu, co říká, ale bylo to až příliš potichu. „Charlesi?" „Ericu? Ty jsi vzhůru?" neodpovídal jsem a jen se díval na jeho profil. Ve tváři se mu střídalo spoustu emocí. „ Na co myslíš Charlesi?" „Nato, zda mám použít serum a postavit se před tebe jako tobě rovný." Nechápal jsem. Co tím myslel? „Charlesi, vím, že mi čteš myšlenky. Odpověz." „Nechci. Nemohl bych se ti už potom podívat do očí. Taky možná i proto, že nemyslíš na to samé, co já." Pořád to nechápu. Cítím se jako úplný idiot. Proč mi Charles nechce nic říct? Já bych mu přece nezazlíval vůbec nic. „Dobře víš, že mě můžeš říct všechno. Stejně se odsud už nikdy nedostanu. Tak co tajíš starý příteli?" Neodpovídal, jen pořád seděl na tom samém místě a hleděl do dálky. Netlačil jsem na něj, ale posadil jsem se a položil mu ruku na rameno. „Nechci ti to říkat." Smutně jsem se usmál. „Když nechceš mluvit, tak to ukaž. Za člověka vždycky mluví činy." Přes jeho tvář přeběhl jakýsi stín nejistoty, než na mě pohlédl. „To nejde." „Dobře víš, že bych ti nikdy nic nezazlíval." Čekal jsem co udělá a povzbudivě se na něj usmíval. ON naproti tomu se klepal jako ratlík a mnul si propocené ruce. Se zavřenýma očima bojoval sám se sebou. Bylo to trochu vtipné ho takhle vidět. Věčně vyrovnaný Charles Xavier se teď hroutí sám v sobě. Otevřel oči a roztřesenou rukou sundal tu mou z jeho ramene. Podíval jsem se na ni a pak ji stáhl do klína. „Tak zavři oči a já ti to ukážu." Poslechl jsem ho a zavřel oči. Čekal jsem, až se dotkne mých spánků a promítne mi do mysli své vlastní myšlenky. Jak jsem čekal, dotkl se mě a já zaostřil na přibližující se obrazce. Před očima mi lítaly vidiny a vzpomínky z minulosti. Byly to naše vzpomínky. Některé jen z mého dětství, jiné jen z toho jeho. Další potom naše společné zážitky a setkání. Základy X-manů a osamělé noci nás obou. Ve spoustě věcí se naše životy diametrálně lišily, jen ve dvou věcech byly stejné. Oba jsme byli v jedné z etap našeho života zničení a pomohla nám tenkrát Mystic, ta druhá byla samota. Dva osamělí staří muži, co se navzájem ovlivňují. Pak se ale obraz nejasně rozmazal. Dvě špatně viditelné postavy propletené v sobě v láskyplném objetí. Až teď jsem si všimnul, že jsou oba muži. Obraz se rozplynul a já se zmateně koukal do hlubokých pomněnkových očí. Nechápal jsem o nic víc, než když jsem s ním mluvil, možná, že ještě míň. Charles se na mě upřeně díval, ruce stále na mých spáncích. Jako by si přečetl mé zmatení, rozhodnul se mi to trochu objasnit. Ruce přesunul ze spánků přes krk na mou čelist a pomalu se přiblížil. Stále se mi koukal do očí, jako by v nich něco hledal. Byl jsem jako zamražený, neschopen nic víc, než jen zírat. Překonal poslední milimetry a se zavřenýma očima se otřel o mé rty. Tělem mi projel elektrizující výboj. Pokračoval a opatrně laskal mé rty. Byl jsem z toho nehorázně zmatený. Nakonec se odtáhl a přehoupl se na svůj vozík. Nechal mě dokonale zmateného sedět s otevřenou pusou na své posteli a odešel stejně rychle a tiše, jako přišel. Zaraženě jsem sebou střelil na postel a vyjeveně hleděl do stropu, jako bych tam chtěl najít odpověď. Konečky prstů jsem se dotkl svých rtů, které byly ještě před pár okamžiky v zajetí těch druhých. V hlavě guláš a s bušícím srdcem jsem se utápěl v myšlenkách ještě spoustu hodin poté, co Charles opustil budovu.