Pobočnice krále pod Horou

28. Štědrá nabídka

Prohrábla si rozcuchané vlasy, odhrnula je z čela a zasunula za uši, kde jí na skráních rašily krůpěje potu. Dříve se měla zamýšlet i nad skutečností, že král měl dva sourozence, což bylo na poměry skalního lidu také docela dost. Uvědomila si, že další podobnou rodinu už zná jenom jednu – Oriho a jeho bratry. Pak už nikoho.

Odettte váhala. Thorin ji chtěl navštívit ještě toho večera, kdy slavně dorazila družina z Železných hor. Nepustila jej dál. Nebylo proč. Jejich osudy byly nadobro zpečetěny, stejně jako zásnubní lejstra. Akorát, že každý zvlášť. I později se pokoušel zapříst rozhovor, kdykoli se náhodně setkali o samotě, přestože Odette se takovým náhodám snažila předcházet. Opakoval pořád stejná slova o povinnosti, taková, která už vyřkl mnohokrát. Odette třeba věřila, že nejsou pravdě daleká, stejně ale nemínila více hovořit. A hlavně vůbec netušila, co by měla říct.

A král naléhal. Prosil. Jenou dokonce – zřejmě opilý – i křičel přes zavřené dveře zdobené rytými ornamenty. Nepustila jej dál. Aby veřejně omluvila neplnění povinností svého úřadu, oznámila, že prostě churaví. Což bylo nakonec snadno uvěřitelné s ohledem na její nevalné vzezření. Králi rovněž pravdu nepřiznala. Bála se uvěřit, že ta by mohla něco změnit, protože další zklamání by už neunesla. Však jí dávno Balin vyprávěl, že v Thorinově srdci sídlí hlavně Erebor. Zde on byl vrostlý svými kořeny, jako je mohutný dub připoután k matce zemi. To Horu král miloval po celý život, ji jenom pár až moc krátkých měsíců.

Odette si samozřejmě neodpustila úvahu, že i v případě půlčíka zariskoval, a to jenom kvůli ní. Vybavovala si vyznání, která později šeptal, ale podobné vzpomínání akorát vhánělo do očí nové slzy a další hořkost na jazyk. Nyní prostě šlo o mnohem víc, než o čest jednoho malého zloděje, a proto si dobře uvědomovala, jak velmi se král s Dáinem potřebují navzájem. Nebyla si proto jistá, zda by on, třebaže kvůli vlastní krvi, rozpoutal svár s pánem i lidem z Železných hor. A to právě proto, že byl až příliš dobrý král. Vlastně by takovou pohromu ani nechtěla. Kéž by i nyní stačilo najít nějakou starou knihu, jež by mohla všechno jako kouzlem vyřešit.

Dny plynuly a Odette nedokázala víc, než pořád dokola přemítat, co by vlastně měla udělat. Včerejší noci dokonce krátce zauvažovala nad návštěvou jisté bylinkářky, jež sídlila v Dolu v malém domku nedaleko jižní brány, a bylinkářství prý nebylo její jedinou živností. S tou myšlenkou i usnula a ráno se probudila s brekem. Ne proto, že podobné konání bylo mezi trpaslíky zakázáno, ale že na ně vůbec pomyslela. Toho jitra také definitivně přijala skutečnost, že bude vychovávat králova levobočka. Jenže otázkami zůstávalo, jakým způsobem a hlavně kde. A ona na ty otázky potřebovala rozhřešení, a to rychle. Měla sice ještě čas, než se jí břicho vzedme, ale rok už skoro uplynul.

Ruka vystřelila mladé ženě před ústa, však ta za pomoci několika naučených, hlubokých nádechů a výdechů zastavila přicházející dávení. Neměla matku, která by jí ve správný čas vysvětlila, co všechno těhotenství obnáší. Netušila proto, zda je normální, že jí vadí snad úplně vše. I pouhý zápach vosku z vyhořelé svíce. Ptát se Oina bylo zapovězeno a elfové ničím podobným netrpěli. Ovšem Tauriel tvrdila, že před dávnými časy vídala lidské ženy, které nevolnosti zažívaly. Takové vysvětlení muselo stačit. Právě v tuto chvíli bylo však nad slunce jasnější, že nastal čas navštívit terasy, tak, jako každé proklaté ráno.

Venkovní vzduch byl tím jediným a spolehlivým nástrojem, který dokázal zklidnit Odettiny zmítající se útroby. Stála opřená o cimbuří a hleděla na pláně před Horou, na město Dol i řeku Celduínu, v tomto období značně rozvodněnou a divokou. Netečná stráž jen občas prošla okolo a teď zrovna odcházela úplně. Vzácná chvíle absolutního soukromí, než železnohorští vojáci předají službu další, střídající ereborské hlídce. Odette zůstala sama, jen se svou těžkou hlavou.